Shape Of You

XV. Kapitola

Marco - tučně
Rei - tučně podrženě
Basil - normálně
Ethan - kurzívou
Mamoru - podtrženě

Upozornění: Písnička, jejíž útržky zazní, se jmenuje Unravel a je to opening anime Tokyo Ghoul. Dám vám sem i odkaz, moc pěkná písnička a kdo zná TG, asi mi to i potvrdí :)

Ráno a dopoledne se nedělo nic zajímavého.Ráno, škola, škola a zase škola. Svědomitě jsem ale ve škole dělal poslušného žáka a dával pozor - vím, že by si to Rei moc přál. Také jsem si pro něj vzal úkoly od učitelů a vyrazil za ním.
Když jsem ale vešel do pokoje, byl tam nějaký Omega. Stále jsem byl dost rozmrzelý díky Basilovi, kterého jsem viděl i ráno, ale kupodivu byl až divně klidný. Určitě něco vymýšlí, ale řešit to nechci. Toho Omegu jsem sice znal, ale...nelíbilo se mi, že se tak na Reie lepí.
"Vypadni." řekl jsem mu chladně. Omega chvíli zatínal zuby a pěsti, když Rei udělal něco nepochopitelného.

Chytil jsem Ethana za ruku a zakroutil hlavou. Podíval se na mě a povolil stiskl. Usmál se a otočil ke mě. Najednou ho popadl Marco zezadu za krk a vyhodil ven.
"Co děláš?!" vyhrkl jsem a rozbrečel se. Poprvé v životě jsem byl na Marca naštvaný. 
"Ethan ti nic neudělal!" pokračoval jsem v argumentech. Na klíně mi přistáli sešity a učebnice. Položil jsem je na stolek a propaloval ho pohledem. Sedl si klidně ke mě, ale já ho odstrčil na židli, založil si ruce a odvrátil pohled.
"Byl to můj jediný kamarád a ty jsi ho vyhnal. Teď už sem nepřijde..." brblal jsem nahlas, abych dal najevo, že mi to opravdu vadí.

"Co ti je?" zeptal jsem se ho otráveně. Když jsem si vyslechl jeho přednášku o jeho jediném kamarádovi, zamyslel jsem se. 
"Není to náhodou ten, kterého jsi kousl?" zeptal jsem se ho. Kývl a začervenal se.
"Tak vidíš. Víš, proč se k tobě tak cpe? Akorát ho to k tobě táhne, třeba se mu blíží heat." poučil jsem ho. Zakroutil hlavou a řekl mi, ať jdu pryč, že se mnou nechce mluvit. Uraženě jsem se zvedl a odešel.
"Není zač za ty pitomé učebnice." odsekl jsem od dveří a práskl jimi. Odklusal jsem domů, popadl z rohu kytaru, ze stolku mobil a vytočil na něm číslo svého kamaráda. Domluvil jsem se s ním na zkoušce naší kapely a vyrazil na místo srazu. Rodičům jsem sdělil, že tu hrát a že Rei zrovna spal, proto jsem u něj dlouho nepobyl.

Ráno jsem byl klidný a snažil se tak i zůstat. Ve škole jsem zapadl do davu. Doma jsem se minul s Marcem, který ale za chvíli dorazil ještě naštvanější, než ráno. Jenom mě minul a za chvíli mizel i se svou kytarou ve vchodových dveřích.
"Kam šel Marco?" zeptal jsem se rodičů.
"Šel si zase zahrát." odvětila mamka. Vytratil jsem se k sobě a zapadl do postele. Věděl jsem, že Marco hraje v kapele a to moc dobře. Byl kytarista a bass, plus zpěvák a to velmi zdatný. Slýchával jsem přes stěnu když trénoval u sebe v pokoji. Rei narozdíl od něj hudbu neměl moc rád, a když už nějakou poslouchal, musela být výhradně od Marca.

Když i o odešel a já tak kompletně osaměl, zachumlal jsem se do peřin a připravoval se pláč, když se otevřeli dveře a někdo dovnitř nakoukl. Zastříhal oušky a zvědavě mě sledoval těma rozdílnýma očkama, která se na mi na něm moc líbila.
"Můžu ještě? Všiml jsem si, že to monstrum odešlo, tak..." zeptal se. Vesele jsem se zase posadil a poklepal na místo vedle sebe. Sedl si a usmál se.
"To byl Marco, můj bráška. On...promiň za jeho chování, ale nebývá takový." omluvil jsem se mu.
"V pohodě, nic proti němu být nebudu." usmíval se. Začal jsem si s ním hrát jako s kočičkou, hladil ho po hlavě a všemožně tahat za ouška a ocásek. Moc se mi to líbilo a když jsem se unavil, jenom se nechal hladit jako skutečná kočička.

"Čau." přivítal jsem se s ještě dvěma chlapci v naší kapele. Byli o něco málo mladší. První byl James, vysoký klidný hnědovlásek a druhý byl Dean, výrazně temperamentnější kluk. Byl to takový rebel, měl černé vlasy na polovině vyholené a velmi rád kouřil cigarety. Byl dost chladný, přesto přátelský. Oba byli po Reiovi moje nejlepší přátelé, znal jsem se s nimi už odmala. Jejich rodiny taky byli silné Alfy, takže se znali celé naše rodiny.
"Ahoj, co chceš zkoušet?" usmál se James.
"Hm, mohli bychom docvičit to poslední, co máme ne?" řekl jsem klidně.
"Dobře." souhlasili oba. Dean byl bubeník, James v tomto případě kytara a já bass s hlasem. 
"Oshiete, oshiete yo, sono shikumi wo..." to jsem spíš mluvil. První řádek byl bez hudby, pouze zpěv. Až poté jemně nastoupili kluci a já zpíval dál.
"Boku no naka ni, dare ga iru no?" pokračoval jsem již za jejich doprovodu.

Vytáhl jsem papírek s adresou a rozhodl se, že se za Diegem vypravím. Byl jako kněz, kterému jsme se chtěl vyzpovídat.
"Mami! Jdu ven!" zavolal jsem a vyrazil ven dřív, než jsem stihl zaregistrovat odpověď. Celou cestu jsem běžel a přemýšlel, kde bydlí můj nový kamarád, když mě adresa zavedla přes rozpadlý dům, na kterém sotva držela střecha.
"Di-Diego?" zavolal jsem, ale bez odpovědi.
"To-to...to jsem já! Basil...!" zkoušel jsem to dál a vešel do ruin.
"Kdo jsi?" ozval se za mnou chladný, přesto velmi chlapecký hlas a já ucítil na zátylku chladné ostří. Přesně v místě, kde byla páteř. Jediná rána by mě určitě zabila.

"Budu muset jít, bráchové by se sháněli, kde jsem." řekl.
"No...tak ahoj." rozloučil jsem se a objal ho. S jeho odchodem odešla i část mé stydlivosti. Jako by si jí vzal. Když přišla sestřička, byl jsem schopen se osmělit a zeptat se, kdy mě mohli pustit. Dostalo se mi odpovědi, že co nejdříve mi vyndají stehy. Upíři se sice hojí asi 3x rychleji než lidé, ale toto bylo velmi závažné a nějakou dobu to bude i trvat. A do té doby, než mi zase povolí žaludek, musím mít přísnou dietu. Nevadilo mi to, nikdy jsem nejedl moc, byl jsem dost úsporný.
K večeru došli rodiče a říkali, že Marco šel zase hrát. Chtěl bych si ho poslechnout, už jsem na něj nebyl naštvaný, ale...to jsme raději neříkal nahlas. Také mi řekli, že Basil se choval velmi hezky a že snad už vyrostl s z toho svého věčného rebelování. I přesto jsem vůči němu pociťoval strach a bázeň.