Shape Of You

XI. Kapitola

(na obrázku zleva doprava - mladý Marco a Rei, zdroj: Google obrázky, jinak nevím)
Marco - tučně
Rei - tučně podrženě
Basil - normálně
Ethan - kurzívou
Mamoru - podtrženě

Mamka mi vysvětlila, že Marcovi je zle a zůstal doma. Prý ho to hodně zasáhlo. Smutně jsem sklopil oči. Jsem pako. Kdybych alespoň umřel...achjo...
Když odešli, jenom jsem ležel a zíral z okna. Dopadalo na mě slunce a hřálo. Je jenom pověra, že upírům vadí slunce a že se mění v netopýry. Mnoho věcí je pověra, ale nikdo to nechápe.
Najednou se rozrazili dveře, až jsem sebou trhl a dovnitř vtrhl rudovlasý chlapec, kterého jsme ihned poznal. Vykřikl jsem a chtěl se bránit, ale skočil mi kolem krku a ...vzlykal. I tak jsem se cukal a odstrkoval ho od sebe.
"Basile, jdi ode mě, jdi pryč...." kvílel jsem a odtahoval se od něj.

"Reii..." vzlykal jsem. 
"Měl jsem o tebe strach a-" chtěl jsem pokračovat, ale povalil mě na zem a prudce oddechoval. To tu nikdo nechápe, že mě to je už líto?!
"Já o tebe měl vážně strach!" bránil jsem se. Dovnitř vtrhli sestřičky, doktor a ochranka, takže jsem skončil venku, že jsem plašil pacienta.
Venku jsem si jen kecnul na chodník a brečel.
"Jsi v pohodě, brácho?" ozvalo se nade mnou. Zvedl jsme uslzené oči leknutím přepadl dozadu. Nade mnou se jako Petřínská rozhledna tyčil vysoký modrovlásek, kterého jsem znal a viděl s tím prcek a ještě nekem, co se tak lepil na Reie.

Vyrazil jsme rozhodně do nemocnice a všech se vyptával na Reie. Nakonec mě odveli k němu, ale že prý k němu nemohu, že spí a další kecy, ale já je uprosil - dobře, seřval jsem je Alfa hlasem, všechno to byly sice Bety, ale i tak jim to muselo nahnat hrůzu.
Pomalu a tiše jsem vešel k Reiovi. Sedl jsem si k němu a objal ho. Na chviličku jsem se odtáhl a sledoval jeho klidný obličej. Odhrnul jsem mu vlasy z čela a políbil na čelo. Vypadal tak...nádherně. Pootevřel oči a široce se usmál.
"Jsem tady, Reii..." usmál jsem se a opřel si čelo o jeho. Ucítil jsem jeho slzy a dlaně, jak mě hladí po tvářích.

"Bráško...ty jsi přišel..." šeptal jsem a brečel radostí. Nemohl jsme ho ani dočkat. Odtáhl se, ale já ho strhl k sobě do postýlky a tulil se k němu.
"Zůstaň tadyyy...." škemral jsem ho a vrtěl se, ne ale tolik, abych ho nějak zbytečně nevzrušil. Hladil mě po zádech a po vlasech, které jsem měl už trochu slepené potem. Potřeboval bych sprchu...ale s tím obvazem na břiše to prý asi nepůjde.
"Jak ti je? Omlouvám se, že dělám takové problémy..." šeptal jsem páté přes deváté.

"Všechno je v pořádku a neděláš problémy." usmál jsem se a zahleděl z okna. 
"Možná kdybych se já nenarodil, byl bys úplně obyčejný, šťastný kluk..." šeptl jsem spíš do větru. Zvedl hlavu a zamrkal. Nadechl jsem a vydechl.
"No...když nás mamka rodila, tak...ty ses přiškrtil mou pupeční šňůrou a proto jsi...takový, jaký jsi..." to jsem už spíš vzlykal. Je to moje vina, že takhle trpí. Jenom mě objal a políbil jemně na krk svými horkými, jemnými rty.

"Uhm...j-jo...teda ne..." koktal jsem a sklopil oči. Natáhl ke mě ruku. Zaváhal jsem.
"Neměl bys tu tak sedět, přeci jenom, nic tím nezachráníš. Povíš mi, co se stalo?" usmál se. Ruky jsem se chytil a nechal se vytáhnout na nohy.
"No..." začal jsem. Nevím, kde se to ve mě vzalo. Vždycky jsem byl drzý parchant, ale on byl ke mě tak hodný a milý a pozorný....něco, co mi rodiče nedali.
"Můj starší bratr, Rei, musí ležet v nemocnici, protože se bodl. Protože...jsem mu ublížil." šeptal jsem a kráčel s ním po cestě. Tiše mě vyslechl a nakonec promluvil.
"Hmm...Není dobré ubližovat svým bratrům, přeci jen, jste rodina. Omluvil jsi se mu?" řekl klidně. Čekal jsem, že bude popuzený mým chováním, ale nic. Zamrkal jsem překvapením.
"J-jo...zkusil jsme to, ale bál se mě...Já mu neublížil jednou, ale...už od dětství." přiznal jsem hanebně. Nastalo ticho, které přerušil až on, když mi položil svou velkou, hebkou dlaň na hlavu.
"Nikdy není pozdě na omluvu a odčinění svých hříchů. Tak pravil Nejvyšší." řekl a usmál se.

"Kdyby ses ty nenarodil, nebyl bych já sebou, ale jenom schránkou bez duše." usmál jsem se a spokojeně schoval obličej v jeho krku.
"Moc hezky voníš...myl jsi se ale tátovým šamponem, víš, že ti nesedí na vlasy..." zašeptal jsem klidně. Zamrkal, ale pak se jen usmál a objal mě i druhou rukou.
"Přineseš mi ze školy úkoly zítra prosím? Udělám je klidně i tobě, chci se učit..." zeptal jsem se a pohlédl na něj. Jen kývl. 
"Ikdyž nemusím, ale...víš, že mě to baví." usmál jsem se. Cítil jsem se šťastný s ním, když mě napadla šílená představa.
"Až budeš mít rodinu...můžu bydlet s tebou? Teda..jestli nejsem nějak....vlezlý..." koktal jsem. Pohladil mě a usmál se.

"Jistě, že můžeš. Budeme bydlet u sebe, mě to nevadí a...třeba pro mojí rodinu to bude fajn, mít u sebe strejdu Reie." řekl jsem s úsměvem. Upřímně, mě to už napadlo, ale nikdy jsem nepřemýšlel nad tím, že...by nebydlel minimálně dům vedle mě. Neodstěhoval bych se bez něj a to nikdy, nikam ani bez důvodu.
"Prostě už jsme jednou bráchové a budeme bydlet spolu až o důchodu." stiskl jsem ho provokativně. Měl jsem hravou.
"Budeme spolu na pokoji v důchoďáku luštit křížovky, koukat na nekonečné seriály, brblat o vnoučatech, jaký to jsou nevychovaní fakani a že za našich mladých let tohle a tamto, a nakupovat pouze věci ve slevě. A ještě jeden bude poloslepej a jeden polohluchej jako poleno." začal jsem mluvit nesmysly a společně jsme se jim začali smát. Rei měl nádherný smích, čistý a jemný.

Usmál jsem se na něj. Byl opravdu moc hodný.
"Jak se jmenuješ? Teda...jestli mohu tykat...." začal jsem. Ten rebel ve mě, zmetek plivající na pravidla, byl nahrazen nějakým hodným klukem. Jaj, se mnou je něco hodně zle...
"Jsem Diego. Rodrick." usmál se. Natáhl ke mě ruku.
"A já Basil Blair." představil jsem se.
"Rád tě poznávám. Jsi docela fajn, mohli bychom se ještě někdy vidět, jestli chceš. Navíc, ty jsi Beta, já jsem Beta...žádný problém kvůli postavení." usmál se.
"Jo, to jo." souhlasil jsem a dal mu na sebe nějaké kontakty. K mému údivu ale přijal pouze adresu. Neřešil jsem to a vzal si od něj pouze taky adresu.