Morsmordre

Jedna

A Day To Remember - Paranoia

---
Věnováno Ariah_Book za první reakci a komentář na příběh zvenčí.
---

„No vidíš, jde ti to naprosto skvěle! A jaký jsi měla strach," rozesmála se Melissa a rozjíveně udeřila dlaněmi naplocho do palubní desky před sebou, až sebou Hermiona nervózně a vyděšeně trhla. To se mi vskutku nezdá, pomyslela si roztřeseně a pomalu si protáhla prst po prstu, jen aby v nich volant opět sevřela.

Auto, v němž dívky seděly, patřilo Melisse, stejně jako celý tenhle hloupý nápad. Koho by to napadlo, prosadit za volant čarodějku, jako byla Hermiona? Čarodějku, která i, anebo možná už, ve svých jedenácti byla tak nervózní i jen z hloupého létání na koštěti - protože to zkrátka bylo něco, čemu se nemohla naučit nazpaměť z knížek?

Však zásluhou skutečnosti, že Melissa byla jedinou Hermioninou kamarádkou mimo Bradavice, jediným člověkem, vedle něhož se mohla tvářit jako normální obyčejná holka, vedle koho se cítila být normální... Však za normální se považovala skutečnost, že dívky (i chlapci) ve svých šestnácti už alespoň jednou seděli za volantem. Hermiona mezi nimi byla výjimkou. Možná proto se o dva roky starší rozverně se hihňající hnědovlasá dívka okupující sedadlo spolujezdce rozhodla svou mladší kamarádku donutit za volant sednout.

„Spojka! Teď přeřaď! Ne, to je zpátečka, dopředu, na pětku!" Melissa ze sebe vysypala příkazy, Hermiona ani neměla šanci stíhat. Vždyť pořádně ani nevěděla, co se děje na silnici! Hudbu vyřvávající z Lissina rádia přehlušilo nervózní troubení ozývající se odněkud zpoza auta. Hermiona bezděčně zadržela dech a trhla nejen sebou, ale i volantem, když se z křižovatky těsně před nimi vynořilo jiné auto. Tohle nemůže dopadnout dobře. Auto na dívky prudce zablikalo.

„Pusť tu páku a sešlápni tu zatracenou spojku!" zavelela Melissa a odstrčila Hermioninu ruku z řadící páky, jen aby se jí ujala sama. „A teď plyn!" vykřikla a Hermiona v bezděčné reakcí dupla na pedál. Na ten správný. Naštěstí.

Před očima se jí strachem zatmívalo. Jestli Melissa kdykoli říkala, že řízení je nejenže snadné, ale zábava, pak pěkně lhala! No tak, holka, jen pěkně zhluboka dýchej, uklidňovala se Hermiona v myšlenkách, vždyť to není o nic šílenější než létání na koštěti! A to jsi přeci zvládla!

„Nezastavuj a nebrzdi! Musíš mezi nimi prokličkovat!" vykřikla Melissa, když se dívky vyřítily ze zatáčky a naskytl se jim pohled na doslova překážkovou dráhu sestavenou z aut cik cak parkujících na obou stranách až příliš úzce se tvářící jednosměrky.

„Proč?" vyjekla Hermiona, prsty drtíc volant s takovou urputností, že už je necítila, přesto jím však bez čekání na podrobnější vysvětlení trhla a s téměř až profesionální přesností se prohnala prostorem mezi autem na straně jedné a obrubníkem na té druhé.

„Vidíš to auto, co se žene za námi? Neotáčej se, proboha, a sleduj tu silnici před námi! Tak to je Marcovo, toho mého bývalého, co mě podváděl, víš, jak jsem ti o tom chvíli před prázdninami psala. Pořád se mě snaží někde dohnat a přepadnout, aby mi mohl zase navykládat ty svoje lži, že to není, jak vypadá," Melissa si odfrkla. „Ale já mu to nežeru. Beztak si chce jen vrznout, protože lepší holku, než jsem já, prostě nenajde. Pozor!" vykřikla a Hermiona jako na povel trhla volantem, jen těsně o pár palců míjejíc další ze zaparkovaných aut.

Marně pátrala v paměti, no nemohla si vybavit žádný řádek o neznámém Marcovi, jejž by jí její kamarádka kdy poslala. Nebo spíš o jejich rozchodu a skutečnosti podvedení, o Marcovi samotném psávala vskutku často, a o to zřejměji i ráda, že to Hermiona přestala vnímat.