Morsmordre

Dvacet sedm

Rise Against - Savior

---
Věnováno AdeLaLie. Protože bez čtenářů by nebyl autor.
---

Temná tajemství z těch největších hlubin lidského nitra, co je v každém člověku, ať je jakýkoli, ty tíživé myšlenky; je to něco co člověka zevnitř sžírá, ničí, zabíjí; je to něco, proti čemu nikdo nemá šanci bojovat sám.

Dracovo nejtemnější tajemství Hermiona už znala. Tak zrazená, zlomená, opuštěná. Jaké nejhorší tajemství je asi to její?

Jako tělo bez duše, oči rudé od pláče a tváře od toho, jak si slzy bez přestání stírala do rukávů košile, kráčela Hermiona hradem do nebelvírské společenské místnosti. Jak jí to mohl udělat? Proč? Nevesele se uchechtla svojí vlastní naivitě - jak si vůbec kdy mohla myslet, že snad cokoli z těch lží může být pravda?

„Hej, Hermiono, no tak, počkej přeci," dopadla jí na rameno něčí ruka, až sebou dívka trhla. Prudké otočení na patě jí odhalilo skutečnost, že ten někdo není nikdo jiný než Harry.

„Promiň, neslyšela jsem tě," zareagovala okamžitě, snažíc se nasadit neutrální tvář. Vskutku nepotřebovala, aby si teď někdo všiml, že není úplně stoprocentně v pořádku, neměla sílu na to čelit takto mířeným otázkám.

No, ostatní ji očividně měli. „Hermiono, děje se něco?" zeptal se Harry a objal dívku rukou kolem ramen, čímž ji donutil se spolu s ním rozejít ke společenské místnosti. Páni, rozhlédla se Hermiona kolem sebe, copak vážně stihla dojít až do sedméoho patra, aniž by si toho byla sama všimla? Podle Harryho výrazu však nemohla neusoudit, že ona otázka z jeho strany padla vícekrát, stejně jako si byla jistá, že na ni nevolal jen jednou, proto se radši jala odpovědět, že ne; rozhodla se radši zalhat.

„Ne, ne, samozřejmě se nic neděje," pokusila se zasmát. Moc dobře si uvědomovala, jak ten zvuk zněl falešně.

„A proč máš teda tak rudé tváře?" nenechal se Harry tak snadno odbýt. Hermiona jen pokrčila rameny.

„No, je docela zima a já si nevzala svetr, takže," nedořekla, když její slova přerušil dvojitý smích. Hermiona si s Harrym jen vyměnila pohled a vyšli z chodby na velké schodiště - kde se jim naskytl pohled na smějící se Ginny a Lenku.

Harry si spokojeně zamnul ruce. „Výborně, teď už stačí jen najít Rona a můžeme jít do Prasinek. Mimochodem, slyšela jsi o tom, že se s Ginny Dean rozešel? Přemýšlel jsem nad tím, cos mi říkala, a myslím, že to zkusím. Říct jí, co k ní cítím," zadíval se na Hermionu, jako by snad čekal na její souhlas. Ona jen doufala, že si toho trhnutí nevšiml. Nejenže o tom rozchodu ví, vždyť ona u něj i víceméně byla. Spolu s Dracem pak Ginny pomáhali do nebelvírské věže...

„A co Cho? Copak nejsi s ní?" zatřepala Hermiona hlavou. Harry se jen zašklebil.

„Už ne," vysvětlil jejímu zdvihnutému obočí a oba zamířili k dívkám.

„Ahoj, Ginny, Lenko," pozdravil dívky mávnutím ruky. Obě odpověděly, jakmile však první jmenovaná spatřila, kdo stojí za ním, její přívětivost a úsměv byly ty tam.

„Ahojky," usmála se Lenka, „Ginny mi říkala, že prý budete přes Vánoce všichni spolu. Je hezké, že takhle trávíte čas. Už byste asi měli pomalu vyrazit, ať vám neujede vlak." Všichni se s ní rozloučili a trojice Nebelvírských zamířila po schodech dolů.