Morsmordre

Šest

Linkin Park - Final Masquerade

---
Věnováno aytartori. Jak padlo v předchozí části, byl to jeden konkrétní příběh, první HP ff, co jsem tady četla a který mi otevřel svět fan fikcí tohoto světa. Stále, i po těch čtyřech letech, je jedním z mých nejoblíbenějších příběhů. Proto tuto kapitolu nevěnuji nikomu jinému než autorce právě tohoto příběhu.
---

„Já to nechápu. Jak mohli? To se neštítí to udělat takhle, nechat prváky Deanovi a zaútočit na nás hned první den?" Hermiona rozčileně pochodovala nebelvírskou společenskou místností, láteřila a rozhazovala u toho rukama.

„Ještě řekni, že tě to překvapuje. Vždyť je to Malfoy," zamračeně se opřel Ron do křesla, protočil očima a naštvaně si odplivnul. Sliny tiše zasyčely uprostřed hořícího dřeva v krbu.

„Copak se děje, mládeži, že jste tak rozčilení?" To na ně promluvil obraz visící vedle krbu. Třebaže Hermiona znala většinu kouzelníků a čarodějek z hradních obrazů a ty Nebelvírské pak všechny, zlost a vztek jí zcela zatemnily myšlenky.

„Ále, Zmijozelští si potřebovali zvednout ego," mávla k obrazu Ginny rukou, „ta jejich iluze čisté krve."

„Ale vždyť vy, Weasleyovi, jste také čistokrevní, ne?" podivil se obraz.

„To sice ano," připustila Ginny, „ale naši rodinu označují za ostudu kouzelníků. To, že Hermiona je mudlorozená a Lily Potterová byla taky, to už je pro ně jen bonus. A Neville... No, já vlastně nevím, ale Longbottomovi asi taky nebudou úplně čistokrevní, ne?" zarazila se Ginny, vyhledávajíc pohledem Nevilla. Ten však jako by zmizel, Ginny ho nikde neviděla.

„Hej, lidi, kde je Neville?" zeptala se nahlas, aby ji všichni ostatní slyšeli, v hlase jí zaznívala panika. Ron i Harry se pátravě rozhlédli po společenské místnosti - jako by ho v prázdném prostoru, takový už byl pokročilý večer, snad mohli přehlédnout. Hermiona se zastavila uprostřed kroku.

„Ne," zbledla hnědovláska a zoufale si vjela rukama do vlasů, „snad jsme ho tam nenechali Malfoyovi napospas," hlas jí náhlým vyděšením poskočil až o oktávu. Po vyřčení oněch slov všichni nápadně zbledli.

„No to snad," Harry se začal zvedat na nohy. Ať už však byly jeho úmysly jakékoli, v jejich konání ho zarazil jiný hlas, ozývající se od schodiště vedoucího k věžím ložnic.

„Kdepak, nenechali jste mě tam. To by nedopadlo moc dobře," zasmál se Neville, vrtě hlavou. Všichni čtyři však nemohli nepoznat, že ten smích je falešný. „Harry, prosím tě, nezlob se, ale půjčil jsem si Hedviku, aby zaletěla na havraspárskou věž. Lenka je jedna z nás, měla by o tom vědět," dodal, otočiv se na Harryho, okamžitě ospravedlňuje své chování. Oslovený jen přikývl. Dávalo to smysl. Neville ustoupil stranou a silueta za jeho zády se změnila v Deana Thomase.

„Deane!" vykřikla Ginny, vyskočila na nohy a vrhla se chlapci kolem krku. Ron si nenápadně odkašlal a stočil pohled stranou, z Harryho hrdla se vydralo temné zavrčení.

„Ginny, kde jste tak dlouho byli? Čekal jsem tu na vás," uvěznil dívku ve svém sevření. Ginny se k němu přitiskla a položila si hlavu na jeho rameno.

„Ále, Malfoy," vysvětlila nekonkrétně. Jako by snad nevěděl, že mu ji odvedla Parkinsonová. Deanova tvář se stáhla vztekem.

„Ten parchant! Až se mi dostane pod ruku, tak-" rozohnil se.