Morsmordre

Třicet sedm

Lutharo - Wings of Agony

---
Věnováno Zireaelll. Protože bez čtenářů by nebyl autor.
---

Když Draco naštvaně připochodoval rázným krokem do zmijozelské společenské místnosti, zavládlo ticho jako mávnutím kouzelného proutku. Až na to, že nikdo žádným nemávl. To, co se zračilo v Malfoyově tváři, stačil jediný pohled, a všichni do jednoho se mu radši klidili z cesty. Téměř do jednoho.

„Ne, Pansy, nech ho teď být," uchopil Blaise dívku za ruku a stáhl ji nemilosrdně zpátky na sedačku, jak se v dosti očividném úmyslu dojít za nově příchozím začala zvedat na nohy.

Však ten jediný zvuk, který přerušil ticho, jediný pohyb narušivší iluzi zastaveného času, stačilo to na upoutání Dracovy pozornosti. Zajíknutí a zalapání po dechu, víc ze sebe Pansy nebyla s to dostat, jak se do ní zabodl jeho vražedný pohled. Přímo hluboko do duše. Kde tím nožem ještě několikrát otočil a čepelí zakvedlal, než jej vytáhl. Aby to prázdno bolelo, aby se rána nezatáhla tak jednoduše, tak rychle.

Všechno to zmizelo, ta bolest, zlomení, ublížení, ponížení, a všechno to dobré, co z něj dělalo lepšího člověka, proč chtěl být někým lepším; všechno to bylo nenávratně pryč. Zůstala jen zloba, hněv, vztek, nenávist, zášť. A zrada.

Protože zrada je to nejhorší, čeho se člověk může na tom, kdo mu věří, dopustit.

Sic tam to zaváhání bylo, tak nepatrné, nikdo si jej neměl šanci všimnout, nikdo jej neměl příležitost postřehnout. Zdánlivě plynule proběhla ta změna, kdy vykročil směrem k ložnicím, no krok dokončil prakticky na úplně opačnou stranu, směrem k pohovkám u krbu. Jestli si snad ještě někdo dosud dovoloval dýchat, teď zatajily dech i obrazy na stěnách, nikdo se nepohnul ani sebeméně.

Byl to tak nečekaný pohyb, když Draco Malfoy rychle a snad i bez jediného zaváhání popadl Pansy Parkinsonovou, dívku, s níž nejednou zveřejnil svůj vztah, jejíž srdce mu patřilo, třebaže sama, byť o tom neměla nejmenší tušení, vládla srdci někoho jiného; přitiskl si ji k sobě a před zraky všech ji neváhal políbit. Bylo tam, v tom polibku, všechno. Zrada, hněv, vztek, nenávist, zášť.

Byla to Pansy, kdo se odtrhl jako první, jak hlasitě zalapala po dechu. Kterého se jí nedostávalo. Který jí svým nenadálým chováním chlapec bez jediného zaváhání vyrazil. Bezděčně zvedla ruce, její dlaně dopadly na Dracův hrudník, Pansy ani trochu nepřemýšlela, nebyla toho ani sebemenším omylem schopná, ne, když to bylo Dracovo chování, co absolutně a nezpochybnitelně postrádalo veškerý smysl; jen zvedla oči. sotva však její zrak doputoval k jeho tváři, narazil na všechnu tu nenávist, Pansy to o sotva popadnuvší dech znova nemilosrdně připravilo, síla toho, co spatřila, jí podlomila kolena. Jediné, co ochromenou dívku zachránilo před pádem, byly bleskurychle omotané chladné prsty okolo jejího zápěstí, to trhnutí ji bez milosti opět donutilo dopadnout na jeho hrudník.

Ostré bodnutí jeho pohledu, nemilosrdně se do ní zabořilo a stejně tak rychle, jako přišlo, i zmizelo, zanechalo po sobě nenapravitelnou ránu, ostrov absolutního chaosu v moři řádu. Stisk na Pansyině zápěstí tak náhle a bez jediného varování zmizel a tentokrát to byl Blaise, kdo padající dívku zachránil před dopadem na hranu stolku.

„Pansy, jsi tu? Vnímáš mě?" zatřepal Blaise Pansy prsty před očima, ať se však snažil sebevíc, žádné reakce se mu nedostalo. Ani od ní, ani od nikoho jiného. Pozornost všech, všech do posledního jednoho, byla upřená na záda vzdalující se směrem k ložnicím.