Morsmordre

Čtyřicet sedm

As I Lay Dying - My Only Home

---
Věnováno Ad_Rem. Prostě jen tak. #umenisenebat ^^
---

Říká se, že lidský mozek má tu schopnost vytlačit traumatizující a bolestivé vzpomínky. Alespoň mezi normálními lidmi, nekouzelníky, mudly. Čarodějům s obdobným účinkem sloužilo kouzlo Obliviate. Když se Draco Malfoy probudil na ošetřovně ve škole čar a kouzel v Bradavicích, bolest jej neúprosně a neústupně pronásledovala a nemohl se pohnout, jako první ho napadlo, že na vině je právě zásah jiného kouzelníka. Až na to, že... Nevěděl. Nebo si spíše nebyl jistý. Protože si přeci jen něco pamatoval. Bolest, psychickou i fyzickou. Záblesky útočných kouzel. Nešlo o vzpomínky jako takové. Ale pamatoval si.

Vteřiny ubíhaly. Chlapec ležel na zádech se zavřenýma očima, když si najednou uvědomil, že už se hýbat může. Nejspíš na něj madam Pomfreyová seslala znehybňující kouzlo, aby si ve spánku neublížil ještě víc. Jenže co přesně se stalo? Pokusil se pohnout prsty - radši začít něčím snazším. Cítil to moc dobře, jak jejich cukání bylo trhavé. Ale pohnul jimi. To považoval za dobré znamení.

O krok dál. Draco věděl, že když otevře oči, uhodí jej do nich nepříjemné ostré bílé světlo, jaké bylo na ošetřovně téměř až povinností. Přesto se na jeho intenzitu nepřipravil dostatečně. Trhnul hlavou, jak přirozenou reakcí bylo se odvrátit, a sykl, když mu onen pohyb vystřelil bolest do celého hrudníku; načež zavřel oči.

Nedokázal říct, co přesně se v tu chvíli změnilo. Ale něco se změnilo. Tím si byl pro změnu více než jistý. Opatrně hlavu opět narovnal a zaposlouchal se; zdráhal se oči znova otevřít a žádný jiný smysl k dispozici neměl.

A pak mu to došlo. To ticho, které jej obklopovalo. V tom to bylo. Ne že by snad na tichu jako takovém bylo něco zvláštního. Ten vzlykot, který místnost, nebo alespoň jeho okolí naplňoval, slyšel už od okamžiku svého procitnutí. Proto mu nijak nenarušovalo skutečnost, že leží na ošetřovně. Proto, když teď tak náhle utichl, poznal, že je něco jinak.

„Draco..."

Síla toho hlasu zapůsobila jako úder kletbou přímo do prsou. Jedno jediné slovo, pouhé jeho jméno, přesto v něm bylo tolik emocí, které se kolem něj omotaly a nemilosrdně mu vyrazily vzduch z plic, jen aby mu přímo do srdce vpustily svíravý ledový chlad. Ten lámající se hlas byl plný slz, rozechvěl jej, skoro jako by se mu mělo zatmět před očima. Připravoval jej o veškerou vůli, o něj samého. Jako by vše ostatní zmizelo a zůstal jen ten hlas. Hlas protkaný tolikerou bolestí, kvůli které musel bojovat. Hlas, který až bolestně poznával.

Draco pomalu a opatrně otočil hlavu ke straně, odkud jej od okamžiku procitnutí provázely tiché vzlyky, zuby pevně zaťaté, jak mu onen pohyb nechal od krku dolů a podél páteře a do hlavy vystřelit ostrou bolest. Znova se pokusil připravit na bodavý příval bílého světla, jak se donutil zamrkat, opět okamžitě zavřel oči. Podruhé, potřetí, počtvrté, slzy se mu nahromadily okolo víček, ale už je dokázal udržet otevřená. Přesto ztratil ještě dalších pár vteřin zíráním na něco tmavé neurčité, co zjevně bylo hned vedle jeho lůžka. Pár vteřin, než se mu pohled zaostřil natolik, aby rozeznal černou skládanou sukni. Bílou košili skrytou za černým hábitem s nachově rudým lemováním. Rozcuchané oříškově hnědé vlasy. A ty oči... Zarudlé a opuchlé od pláče, přesto to byly ony. Draco bezděčně polkl, než se pokusil roztáhnout rty v úsměvu. Byl si jistý, že musí působit křečovitě a neupřímně, strojeně. Na tom ale očividně vůbec nezáleželo. Ne, když to byla dlaň, tak horká oproti tomu, nač byl zvyklý, která vklouzla do jeho vlastní. Prokřehlými prsty se ji pokusil sevřít, jako by však neměl žádnou sílu. Přejel palcem po hřbetě její ruky.