Morsmordre

Třicet jedna

Dark Tranquillity - Lethe (Where Death Is Most Alive)

---
Věnováno Evca33. Protože bez čtenářů by nebyl autor.
---

Takže Draco Malfoy je Smrtijed. Hermiona si povzdechla. Vždyť to Znamení zla na jeho kůži přeci sama viděla. Tak proč se tomu tak brání? Proč tomu stále odmítá uvěřit?

Protože nechceš. Ty zkrátka jen zoufale lpíš na tom svém naivním přesvědčení, že je všechno jinak, než jak to vypadá, jakým se být zdá.

Jenže co když to tak doopravdy je? Co když je za tím opravdu něco jiného, něco víc, co ona nevidí a odsuzuje Draca jen na základě hloupých ničím nepodložených předpokladů a teorií?

Jistěže je za tím něco víc. Za takovýmto rozhodnutím je vždycky něco víc. Někdo víc.

Ale kdo? Třeba Pansy Parkinsonová?

Klidně! Není to přeci zas tak dávno, co spolu ti dva chodili, a nebylo problémem najít je se po sobě plazit kdykoli a kdekoli na chodbách. Možná spolu stále spí a mě má jen... Jen pro zábavu.

Při tom pomyšlení Hermiona vzteky zaťala ruce v pěsti. Ne, nenechá se tím zmijozelským pitomcem a jeho ocáskem takhle rozhodit. Nebude se mučit přemýšlením o něm. Vykašle se na něj. Možná jí říkal, že tohle není žádná hra - copak má ale jediný důvod mu věřit? Jediný důkaz, že to nebyla jen další z jeho lží.

Přesto si to sama před sebou přiznala. Ta představa jeho s Pansy, ta ji mučila snad ze všeho nejvíc.

Ale proč? Vadí mi, že by byl s ní - anebo bych na jejím místě chtěla být já?

Odpověď jí vyvstala v mysli, sotva tu otázku formulovala -

„Hermiono, Hermiono!" Ten dvojhlasný křik dívku nekompromisně vytrhl z myšlenek na zdánlivě tak bezvýchodnou situaci, v níž se nacházela. Neubránila se trhnutí, když dvojčata rozrazila okno, za nímž seděla, za nějž zbaběle utekla, když si konečně potřebovala srovnat myšlenky. V tom jí Doupě poskytovalo snad nekonečné množství možností, kam se zašít, ukrýt, aby mohla bez vnějších rušivých elementů, jakými byla třeba i právě bezpochyby dvojčata, nechat plynout myšlenky.

Takový úkryt jí poskytovala i stříška výčnělku v patře pod ní, na níž v tomto poschodí vedlo okno, na kterou se uchýlila. Metry hloubky pod ní byly svým způsobem... uklidňující.

„U všech svatých, Hermiono, pojď okamžitě dovnitř," vyhrkl George, jak se z okna vyklonil ven, a okamžitě jej ovanul ledový chlad. O to větší, když si všiml, že čarodějka na střeše sedí jen v džínách, ponožkách a mikině - a když si uvědomil, že vlastně ani neví, jak dlouho tam sedí.

Dřív, než měla Hermiona šanci se jakkoli bránit či jen zareagovat, třeba pouze vyjeknout, protáhl George paže z okenního rámu ven, omotal je kolem dívčina těla a nemilosrdně ji vtáhl dovnitř, kde už ji chytal i Fred, aby nespadla na podlahu.

„Co to, u Merlina, vyvádíte?" popadla Hermiona konečně dech natolik, aby byla s to něco říct. Dvojčata dívku postavila na zem, a sotva se ujistili, že stojí a nespadne, Fred se vrhl k oknu a okamžitě jej zabouchl, George začal třít dlaně o Hermioniny paže, aby ji alespoň trošku zahřál. Byla tak studená.

„Hermiono, co tě to popadlo? Sedět venku na mrazu, navíc na tak malé stříšce. Vždyť jsi mohla spadnout! Budeš mít štěstí, jestli nebudeš nemocná," přidal se Fred ke Georgovi ve snaze Hermionu zahřát. Ale jen na chvíli, poněvadž George se odtáhl, narovnal a přetáhl si přes hlavu svůj hrubý pletený weasleyovský svetr s velkým modrým písmenem G.