Morsmordre

Třicet

In This Moment - Sick Like Me

---
Věnováno Slytherin_K. Protože bez čtenářů by nebyl autor.
---

Cesta vedoucí k Malfoy Manor se ve dvoře ztrácela pod závějemi sněhu. Oblohu ztěžklou šedivými mračny nesoucími další vločky, skoro jako by i samo počasí toužilo, aby pláň trávníku tak násilně vyseknutá z okolního lesa, se opět v bělobě stala jeho součástí, proťala skoro až odmítavě se kroutící stružka černého dýmu. Kouř začal zlehka, skoro jako by se mu snad ani nechtělo, kroužit ve stále se zmenšující spirále. Až najednou, zdánlivě bez sebemenšího podnětu, se jako výstřel vrhnul k zemi a rozbil se o netknutou bílou krustu sněhu.

Draco cítil, jak se mu do té bílé pokrývky ihned zabořily boty. Okamžitě upustil od původního úmyslu pustit těžký kufr alespoň na okamžik z ruky, a naopak si jen odhodil vlasy z očí, za ty čtyři měsíce ve škole na ně ani jednou nesáhl a při jejich délce porostly o notný kus.

Rozhlédl se kolem sebe. Všudypřítomný sníh, ten v sobě skrýval jakési kouzlo, které jej v posledních několika letech nepřestávalo ohromovat a uchvacovat. Bezchybná netknutá bělost, chlad, možnost skrýt vše pod pohledem neprostupnou krustou. Tolik mu připomínal masku, jíž den co den nasazoval na svou tvář. Jenže sníh měl pořád něco, co on nikdy mít nebude. Dokonalost.

Pak se Dracův pohled zastavil na mramorovém sídle a jeho myšlenky potemněly. Nenáviděl to. Nenáviděl to všechno. Jenže copak měl na výběr?

Neměl, a to byl jeho hlavní problém. Draco si jen povzdechl, až se mu teplý dech u rtů srazil v obláček páry, a jal se narušit svými kroky ten všudypřítomný bělostný skvost. Vztáhl ruku a zatlačil do kovové brány. Křídla se za doprovodu hlasitého skřípění rozevřela. Ne úplně, Dracovi a jeho kufru to však stačilo. Teď už nebylo cesty zpět. S pohledem pevně přikotveným ke vchodovým dveřím Malfoy Manor se rozešel.

Poslední kroky jej dělily od kliky, když sebou zdánlivě bezdůvodně cukla. Onen pohyb však důvod měl, a ukázal se vzápětí, když světlovlasý kouzelník prudce zamrkal a v oproti sněhu tak tmavé siluetě rozeznal svou matku.

„Draco," vydechla Narcissa Malfoyová a nehledíc na skutečnost, že měla na nohou jen obyčejné trepky, vběhla do sněhu, aby svého jediného syna mohla obejmout. Draco nezaváhal, pustil kufr do sněhu a sevřel matku. Ano, chyběla mu - ačkoli rozhodně ne tak jako on jí. Spíše pro něj byla člověkem, kterému mohl věřit. Prakticky ve všem. Kromě ní měl takového člověka jen jednoho. Jenže o Hermionu sám svou blbostí přišel.

„Matko," odpověděl, sotva ho Narcissa pustila, a sklonil hlavu. Ona jen Draca popadla za ruku a mávla zápěstím, načež se kufr jejího syna zvedl do vzduchu a následoval dvojici do útrob sídla. Sám Draco mimo Bradavice kouzlit přísně vzato neměl. Ještě mu nebylo sedmnáct. Třebaže Znamení zla na kůži mu v tomto ohledu poskytovalo jistou výhodu.

„Povídej, zlato. Jak se máš? Co škola? Nedělá ti Severus moc velké problémy? A ta tvá tajemná neznámá? Jak se má Blaise s Pansy?" Draco sebou překvapeně trhl a zvedl hlavu od zapínání kabátu, jen aby okamžitě narazil na otcův chladný pohled. Tak proto Narcissa dodala tu poslední otázku.

Lucius Malfoy pomalým krokem sešel stupně schodiště, právě tak pomalu, aby si Draco stačil sundat kabát a šál. Narcissa okamžitě ustoupila, když se její muž zastavil sotva stopu před jejich synem.