Morsmordre

Šedesát jedna

Twisted Sister - The Price

---
Věnováno neviditelnaa_. Protože bez čtenářů by nebyl autor.
---

Za dalších pár dní Hermionu propustili z ošetřovny, když ji madam Pomfreyová seznala dostatečně zotavenou, aby se opět mohla začít účastnit každodenního života, jejž škola čar a kouzel nabízela. Hermiona to uvítala s více než otevřenou náručí. Třebaže ji spolužáci neustále zásobovali novými studijními materiály z uplynuvších hodin, jimž nemohla být z důvodu své indispozice přítomna, třebaže svůj volný čas trávili její přátelé na ošetřovně spolu s ní, už se nemohla dočkat, až se navrátí do každodenního kolotoče Bradavic.

Ne, vůbec s tím neměla co dělat skutečnost, že jistý plavovlasý kouzelník s šedomodrýma očima za ní od chvíle, kdy mu řekla o omylem odeslaném dopisu, se za ní neobtěžoval přijít. Vidina páteční Obrany proti černé magii jí slibovala alespoň malou naději, že se s ním setká, že si budou moci promluvit - nejen o tom dopise či knize, jíž si dívka při pobytu na ošetřovně tak důkladně prostudovala, třebaže její téma, stejně jako zadání jejich společného projektu na Obranu, bylo pro běžnou čarodějnou společnost, do níž patřila i ona, tabu. Od té chvíle už se na ošetřovně neobjevil; a Hermionu zachvacovaly obavy, ba přímo strach, jestli svým dopisem nakonec přeci jen nemohla způsobit něco, co nedomyslela. A samozřejmě vůbec nezáleželo na tom, že jej nikdy v plánu poslat neměla. Že jej neposlala sama.

Ty obavy však nepramenily jen z toho, že Draco Malfoy už ji nenavštívil, ačkoli z pravidelných návštěv nejen Ginny, ale i Adama, věděla, že zmijozelského prefekta nejednou viděli stát před ošetřovnou. Nikdy však dovnitř nevešel.

Byla tu ještě jedna věc, která Hermioně vrtala hlavou. Způsobil to krátký vzkaz, jen pár řádků napsaných až příliš konkrétním uhlazeným písmem plným kliček. Až Vás madam Pomfreyová propustí z ošetřovny, stavte se, prosím, za mnou v ředitelně, slečno Grangerová. Heslo: lékořicové křupky. A. Brumbál.

Neváhala proto, ani ji nenapadlo přemýšlet nad jinou možností, kam měly vést okamžitě po propuštění její kroky. Když si Hermiona posbírala všechny své věci a opustila ošetřovnu, bez ohledu na právě probíhající vyučování zamířila k veliké soše střežící vstup do ředitelny profesora Brumbála. A dalo by se říct, že nebyla jediná - když to byl něčí pevný hrudník, do kterého narazila, zatímco pozorovala špičky svých bot, když odbočila za poslední roh ji od ředitelny dělicí. Ani jen nestačila vyjeknout, když ji popadly velké ruce za paže a zabránily tak tomu, aby se odporoučela k zemi.

„Hermiono," vyhrknul Harry překvapeně a dívku před sebou pustil až ve chvíli, kdy si byl jistý, že pevně stojí a padat už nebude.

„Harry," vyjekla Hermiona a její první myšlenka patřila zadoufání, že jí do hlasu neproniklo zklamání, které hluboko v sobě pocítila; a pokud ano, že jej Harry neslyšel. Bylo to z její strany naivní, očekávat, že první, koho po propuštění potká, bude... někdo jiný? Někdo maličko vyšší, plavovlasý a s bouřkově šedomodrýma očima? Možná ano - ale možná také ne. U něj, s jeho tajemstvím, člověk nikdy nemohl vědět. Nic to nicméně ani zdaleka neměnilo na skutečnosti, že i Harryho přítomnost tady ji překvapila.

„Už tě pustili z ošetřovny?" zkonstatoval Harry.

„Co tady děláš?" zeptala se Hermiona v téže chvíli; jejich slova se v tichu chodby navzájem i se svou vlastní ozvěnou propletla natolik, že z nich vznikla jen nesrozumitelná promluva. Harrymu cukly koutky v úsměvu a vzápětí se rozesmál, Hermiona na něj jen chvíli nechápavě zírala, než se sama donutila k alespoň okamžiku neupřímného smíchu, načež zopakovala svou otázku.