Morsmordre

Šestnáct

Annisokay - End Of The World

---
Věnováno BeatrisieRosseau. Na MIW si budeš muset ještě chvíli počkat. ^^
---

Síla jeho pohledu jí doslova podlamovala kolena. Zase. Musela rozpřáhnout ruce a zachytit se polic, jinak by se odporoučela k zemi.

„Stojí ti to za to? A jak si můžeš být tak jistý?" vyhrkla Hermiona, proklínajíc svůj třasem se lámající hlas. Donutila se uhnout očima, stálo ji to veškerou vůli, klopíc pohled k podlaze. „Co ti za to stojí, Draco?"

Znovu ucítila jeho teplé prsty na své prochladlé tváři, skousla si ret, jak do sebe prudce natáhla vzduch, snažíc se zabránit zalapání po dechu. Posledním krokem překonal i ty zbývající zbytky vzdálenosti, jež mezi nimi dosud zůstávaly.

„Ty mi za to stojíš."

Pod vahou jeho slov Hermioně vypověděl službu mozek. Zatmělo se jí před očima, podlomila se jí kolena a klopýtla dozadu, jak hledala tak náhle ztracenou rovnováhu. Narazila zády do zdi za sebou.

„Zkus být radši upřímný, mluvit pravdu," zasípala, doufajíc, že zvládá svůj hlas a svou tvář ovládnout dostatečně, aby ji vlastní tělo nezradilo.

Nemohla si toho nevšimnout, přestože on se dokonale ovládal - však ten stín nevěřícnosti, překvapení a bolesti přelétnuvší přes jeho tvář, byl tam, a skutečnosti, že ho Hermiona viděla, už nemohl nijak zabránit. Draco opět postoupil blíž k ní, znovu zrušil onen prostor, jejž svým ústupem mezi nimi vytvořila. S obavami v očích Hermiona sledovala jeho počínání, až příliš dobře si vědoma, že je v pasti - v pasti, do níž utekla sama.

Draco nespokojeně zamlaskal, skláně se k dívce, vedle něj si Hermiona připadala tak neskutečně mrňavá, a opřel se rukama o zeď vedle její hlavy. I kdyby předtím nějakou, byť nesmyslnější a sebemenší, šanci na únik z uličky měla, teď o ni nezpochybnitelně přišla. Ne že by ji však, i kdyby byla, hodlala využít.

„Takže ty si myslíš, že lžu?" zeptal se, jen tiše šeptal, přesto však Hermiona nedokázala potlačit chvění z výhružnosti, jež z jeho hlasu by musel slyšet i hluchý. Jeho tvář byla té její tak blízko, neměla jedinou šanci než dívat se mu přímo do očí. Okamžitě ji pohltil, onen šedivý mrak ukrývající bouři emocí. Jeho pohled ji lapil a nemilosrdně uvěznil. Druhé mříže, druhá klec. Kdy se jen ve svém životě nechala takto polapit? Jistě, odpověď se přímo nabízela. Ale ona na ni nechtěla myslet.

„Tak nějak," odpověděla neurčitě, pokrčení ramen jen naznačujíc, bála se udělat cokoli, co by ji dostalo do jeho větší blízkosti - a kdyby jimi vskutku mykla, jen by zkrátila vzdálenost, jež ji dělila od jeho paží. Ta slova, stála ji veškerou její vůli, všechno sebeovládání, tedy alespoň ty zbytečky, které jí ještě zůstaly. Přesto její slova byla jen stěží slyšitelným šepotem, nemohla si být jistá, zda jí vůbec rozuměl.

Draco sklonil s povzdechem splynuvším mu ze rtů hlavu, až mu prameny platinových vlasů vytvořily clonu před očima. Takže rozuměl.

„Vlastně nevím, jestli mě to baví, uráží anebo znechucuje," zavrtěl hlavou, „co tě k takové myšlence vede?" zvedl prudce zrak a zabodl se pohledem dívce před sebou do očí. Hermiona prudce zalapala po dechu.

Zápasila sama se sebou, když odvracela tvář stranou. „Já nevím. Zkus se na sebe podívat? Zmijozelský princ, který se vyhýbá svým poskokům, aby mohl být s Nebelvírkou? S Nebelvírkou, co jí nikdy neřekl jinak než mudlovská šmejdko? Pět let! A pak, najednou, bezdůvodně, přišel jsi za mnou na to schodiště, nenechals mě samotnou. Měla jsem pocit, jako by se v tobě něco změnilo. Od té chvíle, začal jsi se chovat úplně jinak. A já se ve tvé přítomnosti cítila dobře," Hermiona se odmlčela, jak se zastavila ve svém výlevu slov až příliš pozdě. Už to řekla, škoda byla napáchána. I navzdory tomu se však nadechla, aby pokračovala. „Jako by se z tebe stal někdo úplně jiný. Možná je mi s tebou dobře, ale nemůžu zničit ten strach, který mě ve tvé přítomnosti obestírá. Ať tě ke změně donutilo cokoli, ať už je skutečností či jen hranou iluzí, pořád je tady, ten strach, že je to celé jen divadlo, že jednáš proti své podstatě za vyšším účelem." Už se nehlídala. Věděla, že by to ve finále nemělo cenu. Jestli mu své obavy sdělí sama, možná... Ne, bylo to od ní přeci až příliš naivní. Vážně doufala, že když mu to všechno řekne, mohlo by to pro ni zmírnit následky? Tak hloupá přeci nebyla.