Morsmordre

Třicet pět

As I Lay Dying - Parallels

---
Věnováno dominica_hrozii. Protože bez čtenářů by nebyl autor.
---

Svůj slib daný Ginny se Hermiona rozhodla splnit co nejdříve, nemělo cenu s tím čekat. Do karet jí pro jednou zahrál i rozvrh hodin. A tak, hned následujícího dne, Hermiona vyrazila na Obranu proti černé magii s mnohem větším předstihem než před Vánoci. Už tehdy si zvykla na tuto hodinu chodit dřív, stejně jako její spolusedící. Byla to jedna z mála jejich jistot, kdy se nemuseli přetvařovat.

Jenže když Hermiona to ráno dorazila do učebny, třída byla prázdná. Ne, nečekala to, ani v nejmenším. Byl to pro ni doslova šok. Donutila se však potlačit zklamané povzdechnutí. Vždyť bylo tak brzy. Ronald kupříkladu se teprve nutil vstát z postele - on tedy nemusel mít vůbec důvod tu už teď být. Hermiona za sebou zavřela dveře a usadila se do své lavice, do jejich lavice, kde si nachystala věci na hodinu a vytáhla si z tašky knihu, aby si čekání zkrátila.

Minuty plynuly a on pořád nikde. Hermiona znechuceně zaklapla knížku a povzdechla si, když se, už ani nevěděla po kolikáté, otočila od zavřených dveří zpět k jedné a téže větě, aniž by přesto z ní znala byť i jen jedno jediné slovo. Nedokázala vnímat tu větu, nedokázala vnímat ten text. Ne, když veškeré její myšlenky nemilosrdně zaměstnával ten jediný člověk.

Ginny možná měla v něčem pravdu, v jedné otázce: proč Smrtijedi zaútočili na Doupě, proč zrovna na jejich dům? Mohl s tím mít Draco Malfoy doopravdy něco přímo společného? A tím Hermiona ani zdaleka nemyslela skutečnost, že tam spolu s Bellatrix Lestrangovou byl, že po nich metal kletby. Od Hermiony koneckonců však věděl, že Harry a ona budou Vánoce trávit právě tam. Mohla - nemohla mít ten útok na svědomí snad ona sama?

Ta vlna viny Hermionu zasáhla zcela nepřipravenou. Byla si více než jistá, že kdyby neseděla, ale stála, roztřásla by se jí kolena tak moc, že by neměla nejmenší šanci udržet se na nohou. Možná za to všechno vážně nese vinu ona. Jen a pouze ona. Kdyby se nenechala strhnout tou iluzí přátelství, kdyby zůstala věrná své koleji a nezačala se bratříčkovat s teoretickými nepřáteli...

Cvakla klika a vrzly panty na dveřích. Hermiona prudce spustila ruce, které kolem sebe omotala, jako by jí to snad mohlo pomoci udržet se vcelku, zabránit rozpadnutí, a třebaže se za to už v tom okamžiku nenáviděla, protože to nebylo ničím jiným než projevem slabosti, otočila se, až příliš rychle, čelem ke dveřím.

Nevěděla, co čekala, že vlastně uvidí. Nebo možná věděla, přesto tak nějak tušila, že on to nebude. O to větší však bylo její zklamání, když jí zrak padl na Parvati.

„Hermiono? Co tady děláš, takhle brzo?" zarazila se nově příchozí ve dveřích, ovšem jen na okamžik, vzápětí už vkráčela do učebny. Dveře zůstaly otevřené.

Hermiona se na sobě snažila nedat znát zklamání, když odpovídala: „Potřebovala jsem ještě něco dodělat na té části projektu, co máme dneska odevzdávat," popadla do rukou první pergamen z hromádky na stole, aby jím mohla zamávat demonstrativně ve vzduchu; načež ruku vmžiku zase spustila, když si uvědomila, že zrovna ten list byl nepopsaný, takže jejímu tvrzení neměl šanci přidat na důvěryhodnosti. „V knihovně jej tam teď bude narychlo dodělávat spousta lidí, bude tam shon. Říkala jsem si, že tady na to budu mít větší klid," dodala ještě.

Na to konto se Parvati jen usmála. „Jo, uvažujeme, zdá se, vcelku stejně. Proto jsem tady taky tak brzo," vysvětlila a zaplula do své lavice. Tím veškerý hovor mezi dívkami skončil a jak se Parvati ponořila do své tiché práce, Hermiona opět zdánlivě osaměla. Zdánlivě. Kdyby přeci jen přišel, už by si s ním promluvit nemohla.