Morsmordre

Třicet tři

3 Doors Down - Here Without You

---
Věnováno verdana153. Protože bez čtenářů by nebyl autor.
---

„Jenže proč jsi mi to neřekla?" využila Ginny skutečnosti, že Ron si šel odskočit a Harryho vytáhla na chodbu jedna z jeho fanynek, a naklonila se k Hermioně sedící naproti ní.

Od chvíle, co při útoku Smrtijedů Hermiona zachránila Ginny život, se vzduch mezi dívkami rapidně pročistil. Událostmi ve škole ještě před Vánoci však už bylo semínko tajemství zaseto a dívky si dosud neměly šanci promluvit spolu v soukromí. Však také celý zbytek volna všichni strávili stavěním spáleného Doupěte a zachraňováním toho, co se z původní stavby ještě zachránit dalo. Až nyní, ve vlaku cestou zpátky do školy, si tak mohly dívky spolu promluvit v soukromí. Třebaže vše nasvědčovalo tomu, že bude trvat pouhých pár minut.

„Er, a co přesně jsem ti měla říct?" nechápala Hermiona, jak jí zcela unikal kontext té zdánlivě bezdůvodně položené otázky.

„No, přeci to, že - no zkrátka, že se teď s Malfoyem asi víc, než tolerujete," vyhrkla Ginny nakonec, sama pořádně nevěděla, co mezi její kamarádkou a tím člověkem vlastně je.

„Jo, tohle," řekla Hermiona opatrně, jak se snažila získat si na odpověď čas. Jistěže muselo jít zrovna o tohle. O co taky jiného?

„Totiž," pokusila se začít znova ale ani tentokrát se dál nedostala. Vždyť přeci o nic nešlo. Tak proč to bylo tak těžké?

„Zeptám se jinak," slitovala se Ginny nad bezradně tápající Hermionou. „Jak dlouho už na sebe neútočíte? Jak dlouho spolu vycházíte?" To byla vskutku dobrá otázka. Hermiona ani na ni však nebyla s to odpovědět. Když zapátrala v paměti... Těch chvil, zlomových okamžiků, se mohlo zdát být víc. Hned první den, když ji Draco v podstatě unesl od prváků na sklepní schodiště, kde na ně na všechny Zmijozelští zaútočili. Mohla to být i první hodina Obrany proti černé magii, kterou s ním musela strávit ve stejné lavici, přičemž jim byla přidělena do této dvojice práce na celoročním školním projektu.

Jenže Hermiona až moc dobře věděla, že ten zlom, alespoň z její strany, přišel až v poněkud jiném okamžiku. Ten den, co byl nábor do nebelvírského famfrpálového mužstva. Když viděla Ronalda s Levandulí. A když on, Draco Malfoy, ji pronásledoval na zapomenuté schodiště a ze všech lidí to byl právě on, kdo ji nenechal samotnou. Kdo jí nabídl rameno.

„Já čekám," připomněla se Ginny se zdviženým obočím. A Hermiona se rozhodla nelhat.

„Asi od poloviny září," přiznala. Ginny hvízdla: „No, tak to už je řádně dlouhá doba," pokývla uznale hlavou. „Jen nechápu - proč zrovna on?"

Hermiona se neubránila povzdechnutí. „Víš, Ginny, tuhle otázku si kladu od samého začátku. Co si pamatuji, byl vždycky naprostá parchant a arogantní sebestředný blbec," začala.

„To teda," přikývla Ginny procítěně.

„Jenže někde u něj musel nastat zlom. Neřeknu ti kde, protože to sama nevím, ale jako by s tím člověkem z předchozích let neměl už nic společného, snad jen kromě jména a přátel. Ale když ono se to tak těžko vysvětluje, je prostě jiný než dřív. Jiný než ostatní," sklopila Hermiona hlavu, když začala cítit, že jí do tváří stoupá horko.

„Hermiono, ty se červenáš!" obvinila ji přes veškerou snahu onu skutečnost zakrýt se smíchem Ginny. Vzápětí však zvážněla, když si v hlavě sesumírovala to jediné, co to vlastně všechno může znamenat.