Morsmordre

Třicet čtyři

Numenorean - Alone

---
Věnováno tea2002002. Protože bez čtenářů by nebyl autor.
---

Úderem nového kalendářního roku v tom školním roce měl pro studenty Bradavic teprve začít ten náročnější půlrok. Tak to ostatně platilo vždy, tato skutečnost se netýkala jen pátých ročníků skládajících zkoušky náležité kouzelnické úrovně či studentů ročníků sedmých a jejich příprav na OVCE. Ne, postupové zkoušky čekaly úplně každého.

Výjimkou mezi nimi tak nebyla ani populární zmijozelská trojice z šestého ročníku.

„No tak, Draco, normálně bys po takové příležitosti skočil a ani bys nezaváhal! Tak co je to s tebou?" naléhala na světlovlasého chlapce Pansy, jak kráčela chodbou, každého z jedné strany, zavěšená mezi své dva nejlepší přátele.

„Jo, Draco. Pansy má pravdu, poslední dobou se fakt chováš nějak divně," zareagoval na Pansyino šťouchnutí do žeber i Blaise, třebaže jeho hlas již nebyl tak plný rozhodnosti, jak tomu bývalo dřív. Dokud o Dracově tetování jen věděl, nečinilo mu nejmenší problém přidat se k jejich společnému špičkování či jej dokonce vyvolat. Jenže teď, když si sám nesl před ostatními totéž tajemství, jako by snad náhle nevěděl, co si k příteli může dovolit.

Anebo to byly dozvuky té výhružky bolestivým mučením, kterou obdržel poté, co se Draca zeptal, proč se tak strašně brání tomu, aby o jeho tetování Pansy věděla, a co by udělal, kdyby jí to Blaise řekl. To byla ta druhá možnost.

„Nic se mnou není," ohradil se Draco s povzdechem. Copak mu nemůžou dát pro jednou pokoj? Copak Blaise nemůže nějak nenápadně odmanévrovat Pansy stranou, když teď už i on sám ví o Dracově úkolu oslabit Pottera?

Vždyť přeci nemusí jít vždy jen o násilí. Problém byl ovšem v tom, že Blaise rozvrácení Nebelvírských bral stejně jako ostatní. Kouzly, násilím - a zasetím nenávisti. Jenže na to oni byli semknutí až příliš. Musel na ně jinak. Hezky zevnitř.

Jenže k tomu právě potřeboval být sám.

„Ale vážně, není ti něco? Nevrhla na tebe na hodinách Obrany třeba Grangerová nějakou kletbu nebo tak něco?" pokračovala Pansy dál. Při zaznění toho jména sebou Draco trhl a klopýtl v rovnoměrné chůzi. Bylo by naivní a pošetilé doufat, že si toho dívka vedle něj nevšimla. Však do něj byla zavěšená. Ne, kletbu na něj vskutku nevrhla. Alespoň ne takovou, jakou Pansy měla na mysli. „Protože - kolikrát jsme se za letošek stihli s Nebelvírskými chytit do křížku? Tak dvakrát, třikrát, přesně nevím. Co ale vím, že je to zatraceně malé číslo. Loni jsme byli minimálně na dvojnásobku!

Navíc, už i ostatní koleje ti začínají být dost volné. A nejvíc ze všech Weasleyová. Možná nevím, proč jsi po ní před Vánoci tak šel, Draco, ale co jsme se vrátili, už kolem nás stihla několikrát projít. Ani jedinkrát tě nestála ani za pohled, natož pak za pozvednutí hůlky. A já se tě ptám, Draco - proč?"

Jenže to bylo to, co Draco Pansy, a vlastně ani nikomu jinému, Blaise včetně, říct nemohl. Její slova v něm však nasměřovala proud uvažování a myšlenek jinými směry, než by si on sám přál. Protože až díky tomu jako by si uvědomil, co jí po celou tu dobu, když svůj čas trávila s ním, svítilo v očích. Nebyla to totiž jen hra stínů a světel. Ta holka ho vážně stále měla ráda.

A to byl ten důvod, kterým sám před sebou ospravedlňoval, že mlčí.

Protože útočit na Weasleyovou mu za to tak náhle nestálo. Když to udělal naposled, vrhl zakázanou smrtící kletbu - a jeho paprsku do cesty skočila Ona. Protože už mu dávno nezáleželo na žádném úkolu, jen na Ní. Protože nechtěl Pansy lhát, o to míň jí však toužil ublížit - pravdou.