Morsmordre

Třicet osm

Iron Maiden - Fear of the Dark

---
Věnováno lenicka27. Protože bez čtenářů by nebyl autor.
---

Draco Malfoy však nebyl jediný, kdo tak náhle jako by ztratil vůli být někým, kým jej znali být ostatní.

„Copak to můžeme nechat jen tak? Podívej se na ni," třebaže Ron Weasley šeptal, každý v jeho okolí ta slova slyšel, nemohl je neslyšet. Až na ni.

„Musíme s tím něco udělat - a hlavně zjistit, co se děje," přitakal Harry Potter. Tři kroky, to bylo vše, co je od právě procházející dívky dělilo.

„Hermiono-" začal Harry, když už to byl jen krok, než je mine - tím jediným slovem, jejím jménem, však také skončil. Co také mohl říct víc, ani se na něj nepodívala, nezakolísala či sebou netrhla, natož aby se zastavila, jen slepě kráčela dál. Tělo bez duše.

Harry se otočil k Ronovi: „O co tady u všech svatých jde?"

Tutéž otázku si kladla i Hermiona Grangerová, jedna z vůbec nejchytřejších studentek, kterou kdy bradavické portréty měly příležitost spatřit, o dvě chodby dál. Kdyby ovšem v tom okamžiku, kdy je spatřila, jí nedalo jako lusknutím prstů veškeré její racionální uvažování sbohem.

Stál tam totiž on. On, v celé své velkoleposti, síle, osobnosti a kráse. S tichým překvapením si Hermiona uvědomila, že to všechno myslí zcela vážně - jen aby vzápětí zalapala po dechu, když jí došlo, kdo že to před ní vlastně stojí.

A dech se jí nedostával, ramena se Hermioně škubala, však nebyla s to do sebe dostat jediný doušek vzduchu. Nádech, druhý, ale kyslíku se jí nedostávalo. Byla to Hermionina kolena, co se nemilosrdně roztřásla; jeden jediný pohyb, tolik by jí stačilo, aby ji vlastní nohy už víc neunesly, aby dopadla na zem. Celý svět, začal se ztrácet, hrany všeho okolo ztrácely svou pevnost a vlévaly se do všeho okolo sebe; náhle to nebyla bradavická chodba, co kolem sebe viděla, jen hloupá nekonkrétní abstraktní změť navzájem se prolínajících barev. Zvuky, obvykle jich i za noci bývala škola plná, kvílení větru a pleskání tapiserií o kamenné zdi, nic z toho tam ale nebylo, ne v té chodbě, všechno utichlo a ztrácelo se za oponou krve šumící v uších.

Žilami se jí rozproudil led. Cítila každý jeden nerv, který se stahoval a kroutil, a přitom jako by necítila vůbec, ale zhola nic. Nemohla se nadechnout, cítila, jako by se jí košile smršťovala, ten tlak svírající jí hrudník -

A dost.

Ne. Nenechá takhle sebou zmítat, není žádnou ničí hračkou. No tak, Hermiono, vzpomeň si na Siriuse. Co za špínu na něj nasypali; zavřeli ho na dvanáct let do Azkabanu - přesto se vzepřel, zaťal zuby a bojoval, dokázal se zachránit. Nechat svou minulost daleko za sebou, začít nový život. No tak, Hermiono, jsi silná, to zvládneš.

Poprvé za posledního půl roku, poprvé od Ministerstva si Hermiona vyvolala ty vzpomínky, kterým se snažila tak úpěnlivě vyhýbat, tentokrát si je násilím vyvolala před očima. Aby z nich načerpala sílu. Aby se sama byla s to vzepřít neviditelným poutům.

Mrknutí oka stačilo, aby se vše vrátilo do normálu. Hermionu pleskl okraj hábitu do nohou, jak se prudce zastavila: třebaže jí připadalo, jako by tam, na té chodbě, stála celou věčnost, musel to být jen pouhý zlomek vteřiny, nic víc. Hermiona se zahleděla přímo před sebe, odhodlaná klidně i násilím se donutit o něj nezavadit ani pohledem, rozešla se -