Morsmordre

Dva

Earth Eater - Lost

---
Věnováno Arne01, svého času mé nejvěrnější čtenáře, která mě podržela v těžkých začátcích.
---

První sluneční paprsky se sotva začaly vylupovat zpoza obzoru. Jejich chladné prsty světla, zatím ještě příliš slabé, aby dokázaly pohladit svým dotekem celý svět, pevně uchopily husté větve okolo stojících stromů. Na první pohled obsidiánový dům jako střep v malířském plátně rozbíjel posvátný klid lesa, stále tonouc v temnotě noci.

Tři černé stíny roztrhly nebesa daleko na severu. Nebyly to však jen pouhé stíny. Podivně se kroutily, rozplývaly jako hejno drobných ptáků spatřené na jasné obloze z velké dálky, až na samém okraji viditelnosti.

Nebyla to však žádná hejna. Několik vteřin a ostříží zrak, víc nebylo nutné k rozeznání pro některé možná až šokující skutečnosti.

Byly to tři, zdánlivě splývající, přesto však pevně separované, stružky dýmu.

Sleduje vrcholky stromů pod sebou, napadla ho ta zoufalá myšlenka, jaké by to asi bylo, nechat se na ostré špice, v této podobě, nabodnout. Byl by to jen planý pokus? Či skutečný způsob, jak se osvobodit, jak donutit Urobora svého života vyklesnout zuby z vlastního ocasu?

Levé zápěstí se mu rozhořelo tupou, přesto však nehasnoucí bolestí. A v této podobě si jej nemohl přikrýt ani dlaní - však to stejně nikdy nepomohlo. Namísto toho převrátil svůj zrak vzhůru k nebi. Proč se do toho všeho jen nechal zatáhnout?

Odpověď samozřejmě až moc dobře znal. Naléhala na něj matka, pro níž láska k dítěti byla tím nejsilnějším a kletba Cruciatus z hůlky vlastního manžela tím nejhorším, co jí osud mohl připravit. Naléhala na něj matka, na níž pro změnu naléhal otec, který si byl až příliš dobře vědom skutečnosti, že jeho přímá slova by nikdy nepadla na úrodnou půdu, ba právě naopak. A aby to udělal, kvůli tomu zase vystavoval otce mučidlům ON. Pokud chtěl zůstat naživu, neměl jinou možnost. Kvůli tomu mu nyní zápěstí zdobila lebka, z jejíchž útrob se na předloktí kroutil had. Možná, že to nebyl Uroboros, smyčka života a utrpení - šlo o něco mnohem horšího. Tohle bylo Znamení zla.

O posledním, a vlastně i nejzávažnějším, důvodu, jejž ho donutil to udělat, stát se služebníkem Pána zla, však nikdo neměl jediné, ani sebemenší, tušení. Bylo to jen v něm, jen jeho tajemství, nic jiného.

Bylo to kvůli ní. Kvůli té naivní víře, že když se přidá na druhou stranu, mohl by mít alespoň šanci ji ochránit. Třebaže si byl moc dobře vědom, jak příliš malá šance by to byla - a že by jej mohla stát i vlastní život.

Stružky kouře dopadly na plochou černou střechu domu a rozbily se o její povrch - aby z nich vzápětí vystoupily tři postavy. Čarodějka oděná ve vypasované temně zelené šaty, jejíchž lem se jí vlnil kolem kotníků; ramena zahalená kabátkem s kožešinovým límcem. Podpatky klepaly každým krokem. Do blonďatých, téměř bílých, černou podbarvených vlasů se jí s vervou okamžitě zakousl zde nahoře panující vítr.

„Narcisso, sestřičko," vykročila k ní ve stínu dosud schovaná druhá čarodějka, černé kudrny ji bičovaly do tváře.

„Bellatrix," odvětila oslovená značně méně nadšeně a mnohem více odměřeně.

Druhý sloup dýmu odhalil může. Bezchybný oblek bez jediného smítka, ve tváři chlad a lhostejnost, v rukou třímal vycházkovou hůl. Platinový závoj mu divoce poletoval kolem hlavy, čímž kazil jeho důstojný příchod.