Morsmordre

Padesát pět

Nine Lashes - Anthem of the Lonely

---
Věnováno reddiebynattall. Protože bez čtenářů by nebyl autor.
---

Bylo to jako černý závoj, který v temnotě zahalil jejich mysli. Celý svět byl náhle tak vzdálený, a přesto se tvářil zůstávat na dosah. Jako by stačilo jen natáhnout ruku a dotknout se ho... ale prsty nenahmataly víc než vzduch. Země se propadla pod nohama, všude okolo zavládlo vzduchoprázdno. Bylo to stejné jako vzdát se svého fyzického těla a plout nad krajinou v podobě stuhy černého kouře, nechat se zmítat ve větru, nebránit se přírodním silám, předat jim veškerou vládu; a přesto tak jiné. Bylo to jako držet v prstech volant, hnát se po nekonečných silnicích ke vzdálenému obzoru vstříc zapadajícímu slunci, jet jen tam, kam člověk chtěl, třebaže omezený sítí silnic; a přesto tak jiné. Bylo to jako sedět ve vlaku, po boku s tím jediným pozorovat ubíhající krajinu, cítit stisk teplé ruky a mířit do neznáma; a přesto tak jiné. Bylo to jako známé trhnutí někde hluboko uvnitř, když čaroděj pozvednul hůlku, aby ohnul prostor kolem sebe, aby magií popřel základní zákony fungování světa, aby se jedním krokem ocitnul na zcela odlišném a zdánlivě nedosažitelném místě; a přesto ani to nebylo stejné. Bylo to násilné vytržení ze světa. Kruté popření všeho, co se zdálo být známým, nemilosrdné vržení do zcela nové a neprobádané prázdnoty. Jako silný proud ledové vody dopadnuvší na rozpálená ramena. Bezhlavý skok do řeky uprostřed třeskutých mrazů, které rozdrtí hrudník a vyrazí vzduch z plic. Jako rána do týla neznámým tupým předmětem, až se mysl oběti odporoučí do slastné náruče bezvědomí. To všechno, a ještě mnohem víc, jak to byl nekonečný pád absolutním prázdnem, který však mohl trvat i pouhý zlomek vteřiny.

A že dopad tvrdý vskutku byl. Hermiona si ani nestačila uvědomit, co se to děje, co že se to právě stalo. Těžce dopadla zády na něco tvrdého a pevného, vzápětí následovala hlava. Zásluhou nárazu se přes okolní svět rozlila tma, a před očima se dívce roztančila drobná pomrkávající souhvězdí. To však zjevně nestačilo. Z obou stran kolem hlavy se jí do uší zařízly ohlušující duté údery, a něco pevného jí nemilosrdně dopadlo na hrudník s takovou silou, až jí to vyrazilo dech.

Draco se vzpamatoval jako první. Odrazil se dlaněmi od vnitřní stěny rozplývavé skříně, nebyl s to zadržet to tiché bolestivé syknutí, jak mu oběma zápěstími projela ostrá bolest, následek toho, jak se snažil zabrzdit své přistání. Skutečnost, že dopadl na Hermionu, ho nenechala na pochybách, že mu úmysl vskutku nevyšel zrovna podle představ. Odtáhl se od dívky, jak jen mu to mrňavý interiér skříně dovoloval, a zatímco si mnul zápěstí, jal se rozmrkávat temnotu před očima. Možná to nebyla jeho první cesta rozplývavou skříní; rozhodně se však nedalo říct, že by tím pro něj snad měla byt příjemnější.

Nejen zásluhou urputného mrkání se mu tma před očima začala trhat, naopak ji pomalu nahrazoval zrak. Alespoň v té míře, jak to šero uvnitř skříně dovolovalo, paprsky chabého světla dovnitř pronikaly jen slabými průrvami v místech, kde na skříň doléhala křídla dveří. Oběma cestovatelům se už podařilo zklidnit svůj dech natolik, aby jím nepřehlušovali zvuky k nim doléhající zvenčí; v obchodě u Borkina a Burkse, pokud se tam vůbec někdo nacházel, musel být jakýkoli přítomný absolutně zticha.

„Hermiono? Hermiono, jsi v pořádku?" naklonil se Draco svými rty těsně k dívčině uchu, šeptaje ta slova tiše, téměř neslyšně. To, že zvenčí nic neslyšeli, ještě neznamenalo, že tam doopravdy nikdo není. Hermiona se roztřeseně nadechla, jednou, podruhé, než zvedla hlavu.