Morsmordre

Čtyřicet devět

Down & Dirty - Promise

---
Věnováno KKBL12. Protože bez čtenářů by nebyl autor.
---

Ginny se cítila ztracená víc než kdy dřív.

„Harry, chystám se do sovince, poslat domů dopis," zamávala rusovláska demonstrativně pergamenovou obálkou, když sešla z ložnice do nebelvírské společenské místnosti. „Nepůjdeš se mnou?"

„Ani ne," Harry se ani neobtěžoval otevřít oči, jak seděl na pohovce hned proti krbu, hlavu zvrácenou na opěradlo, skoro se až mohlo zdát, že spal. Pak ale přetočil hlavu na stranu a přeci jen se na svou přítelkyni podíval. „Trefíš tam sama, ne?"

Ginny jen stěží polkla kousavou odpověď. Takhle to s Harrym poslední dobou bylo pořád. Obzvlášť si toho začala všímat po tom incidentu s učebnicí lektvarů patřící jistému princi dvojí krve. Ale když se ohlédla nazpátek, ani předtím by jejich vztah asi nenazvala úplně ideálním. Nikdy jej nebrala jako vyvoleného, vždy pro ni byl jen Harry. No, vždy, Ginny se sama pro sebe ušklíbla, zatímco scházela Velké schodiště, když si vzpomněla, jak Harryho poprvé uviděla, když jí bylo pět, na nádraží King's Cross.

„Mami, můžu jít nahoru a podívat se na něj? Mami, prosím, prosím."

„Ale no tak, Ginny, už jsi ho viděla. Navíc ten chlapec není žádné zvířátko, na které bys poulila oči někde v zoo."

Ano, tehdy Harryho doslova uctívala. Byl pro ni hrdina a někdo, kdo si zasloužil její obdiv. Však z ní taky Ron doslova šílel, když z něj prázdniny před vlastním nástupem do Bradavic tahala o Harrym všechny informace. Pak začal školní rok a Tom Riddle ji zásluhou deníku donutil dělat šílené věci. Už tehdy si měla uvědomit, že Harryho bere trošku jinak. Ale nevěnovala tomu zas takovou pozornost. Vždyť na takové věci byla ještě příliš malá. Jenže jak šel čas, pomalu, avšak jistě, si uvědomovala, že se jí Harry stává něčím jiným. Že k němu vlastně cítí mnohem víc. Harry už pro ni nebyl jen vyvolený - stal se jí nejlepším přítelem.

Jenže změny začaly postupně přicházet a čím blíž Ginny Harrymu byla, tím spíš si jich nevšímala. Nevnímala, jak se z obětavého chlapce stával sobec, jak se začal povyšovat na ostatní, jak s prací pro profesora Brumbála prudce vzrostla jeho arogance. Proč?, ptala se dívka sebe samé. Ale odpověď neznala. Stejně jako nedokázala nalézt vysvětlení, jak je možné, že si toho nevšimla dřív.

Možná to však nebyla jediná proměnná, která nad nebelvírským párem visela. Možná svou vinu na tom, jak nyní vzrostla Harryho schopnost Ginny vytáčet k nepříčetnosti, nesla i ona sama. Copak se nerozhlížela po chodbách, když procházela kolem davů a skupinek studentů? Nezměnila se její očekávání vůči Harrymu? Nebudila se po nocích ze snů, kde opakovaně slýchávala slova jí řečená - která však ne vždy měla patřit jejím uším?

Setkávání se se studenty mimo její ročník, pokud nepatřili do okruhu jejích přítel či Nebelvíru, bylo vždy vedené rukou náhody, když se jejich cesty proťaly na chodbách. Letmá pokývnutí ani ne tak na pozdrav, jako spíš pouze na znamení, že jsou si přítomnosti toho druhého vědomi. Nahrazení nenávistných šklebů neutrálními pohledy. Té změny by si nevšimnul ani ten, kdo by ji hledal, natož pak nezaujatý pozorovatel.

Přesto však bylo něco jinak.

Od těch rozhovorů mohlo uběhnout, jak dlouho chtělo. Přesto je však Ginny měla v živé paměti, jako by je sotva přerušila a odešla.