Morsmordre

Dvacet pět

Tremonti - Trust

---
Věnováno 000laula000. Protože bez čtenářů by nebyl autor.
---

Ne. Ne, ne, ne, ne, ne, to prostě není možné. Nemůže být. Jinak by to přeci nedávalo smysl! Ginny naštvaně mrskala do na posteli otevřeného kufru hlava nehlava kousek za kouskem, pranic jí nezáleželo na skutečnosti, že se oblečení v prudkém letu pomuchlá a zabere víc místa, než kdyby zůstalo složené. Popadla jednu z knih a jako beze smyslů jí mrskla o zeď, až to zadunělo. Vzápětí se pod ní podlomila kolena a Ginny vskutku neelegantně dopadla na zem, přitahujíc si kolena k bradě, ze sotva uschlých očí se jí vyřinul nový proud slz. Jak mi to jen mohla udělat? Zrovna teď? Zrovna ona? A zrovna s - s ním?

Byla to sotva hodina času, co se Ginny vrátila do ložnice z astronomické věže. Úplně vynechala snídani, ani v nejmenším se nestarala o to, že si toho někdo musí zákonitě všimnout. Ať už Ron, Neville nebo Harry, že ji nevídají právě ve Velké síni na snídani, o nebelvírské společenské místnosti ani nemluvě, natož pak její spolubydlící z ložnice. Vždyť noci posledních několika dní zůstávala její postel prázdná.

Tím místem, kam utíkala, byl právě ochoz astronomické věže. Chodila tam pravidelně, i když přístup nahoru byl studentům kromě vyučovacích hodin zakázán, už od chvíle, kdy se s ní rozešel - nedokázala na toho pitomce ani pomyslet, o vyslovení jeho jména ani nemluvě. Vždy ji dokázal vytočit a naštvat až k nepříčetnosti. Skutečnost, že to v zásadě končilo jejím zhroucením, to byla druhá stránka věci.

Pořád tomu, co viděla, nemohla uvěřit. Jen tak, z ničeho nic, si ten slizký had, Zmijozelský princ Malfoy, jako by mu snad celá škola patřila, nakráčel v knihovně k nim. A Hermiona ho nechala. Nechala ho, aby se jí dotýkal, bránila ho. Dokonce si s ním propletla prsty. Tady bylo něco hodně špatně. Hrála se tu vyšší hra, od které neznala pravidla.

S těžkým povzdechem se Ginny opět zvedla zpátky na nohy. Pohled jí padl na kufr zasypaný hromadou rozházeného oblečení. Protočila očima. Pořád je přeci v Bradavicích. Tady kouzlit může.

Popadla hůlku. Pár drahocenných vteřin času ztratila, než v hlavě ve svém lexikonu kouzel nalistovala příslušnou formuli, pak už jen stačilo dřevěným proutkem mávnout a všechny její věci se do kufru poskládaly samy.

Teď už zbývalo jen počkat na ostatní. O dopravu kufrů do vlaku se totiž starala škola. Sotva však Ginny vyšla ze společenské místnosti na schodiště, byla nemilosrdně sražena.

„Jé, Ginny, promiň!" Lenka popadla Ginny za ramena a pomohla jí chytit rovnováhu, o kterou ji sama před pouhým okamžikem připravila. „Slyšela jsem, že s Ronem, Harrym a Hermionou na Vánoce odjíždíte. Dávejte si pozor na jmelí, bývají v něm škrkny, a ty když vám uchem vlezou do hlavy-"

„Neboj, Leni, jmelí se budeme vyhýbat," zasmála se Ginny. „Ty zůstáváš ve škole?"

„Zůstávám," pokývla světlovláska hlavou. „Aspoň budu mít čas najít ty věci, které mi spolužáci poschovávali..." Jako na povel jejích slov se pohnulo schodiště a dívkám se k nohám po stupních skutálelo několik svázaných výtisků Jinotaje.

Ginny ani Lenka se neubránily dalšímu smíchu. A Ginny si překvapeně uvědomila, že už je to vskutku řádná doba, co se naposled doopravdy upřímně smála. A vlastně se cítila o dost lépe.

***

„A nechceš tady radši zůstat?" Navzdory svým slovům se však Cho rozešla a zastavila se až před zrcadlem, z nějž udělali něco jako svatyni Cedricovi. Vztáhla ruku a přejela prsty po jeho tváři zvěčněné na fotografii. Harry jen zaťal zuby.