Morsmordre

Sedmdesát jedna

Within The Ruins - RCKLSS

---
Věnováno BucaNov7. Protože bez čtenářů by nebyl autor.
---

V následujících dnech nebelvírská prefektka z šestého ročníku působila, jako by na ni někdo seslal rozveselující kouzlo. Pokud tedy takové existovalo. Nebylo žádným překvapením, že se široce usmívala, zatímco kráčela po chodbách, stejně tak jako nebylo nijak těžké spatřit ji pohrávat si prsty s řetízkem, jejž u ní nikdy nikdo neviděl, že by jej nosila. A pokud se někomu podařilo zahlédnout tvar přívěsku, s takovým zanícením všechny přesvědčila, že je to houslový klíč, symbol, jakým se začíná notová osnova, mudlovský způsob zanesení hudby na papír, že o tom nikoho nenapadlo ani zapochybovat.

Někomu by se dívčin důvod mohl zdát iracionální, ona však jej považovala za zcela logický. Bylo to jednoduché. Dracův postoj vůči ní a černé magii - zkrátka a jednoduše si mu díky tomu, že ji zasvětil do černé magie, připadala blíž.

Na páteční hodinu Obrany proti černé magii vyrazila se svým obvyklým předstihem, možná ještě dokonce o chvíli dřív. S náručí plnou knih si zachytila sukni, jak se zásluhou otevřeného okna prohnal chodbou, jíž zrovna kráčela, rozverný závan větru. Usmívala se ještě, když vcházela do prázdné učebny. Ne, ta učebna byla jen skoro prázdná. Draco Malfoy už v jejich lavici seděl. Hermiona se nerozpakovala za sebou zavřít dveře, došla ke svému místu a odložila učebnice na stůl, posadila se, když odsunula židli.

„Ahoj," pozdravila vesele a vytáhla z jedné knihy popsaný pergamen. „K tomu našemu projektu-" začala. Už jej měli prakticky hotový. Zbýval jen závěr, v němž se Hermiona chtěla věnovat svému postoji, že černá magie vlastně nijak špatná není. Draco ji však nenechal domluvit.

„Hermiono, počkej, prosím," zapřel se chlapec o stůl a otočil se na své židli k čarodějce čelem. Už jeho vážný tón měl nebelvírské čarodějce napovědět, že je něco špatně. Ona to však ignorovala.

„Ano?" zářivě se usmívala, když zopakovala jeho gesto a pohlédla mu do stažené tváře, do očí, z nichž za zuřící bouří se blankytná modř zcela ztratila. „Draco, co se děje?" její úsměv pohasnul a Hermiona cítila, jak jí začíná prostupovat zděšení.

„Přemýšlela jsi nad tím, jak to bude dál?" zeptal se Draco tiše přímo.

„Jak, dál?" nechápala Hermiona.

„Se vším. S námi," odpověděl Draco, však natolik neurčitě, Hermioně jeho slova vůbec nic neřekla. Draco to musel z jejího výrazu poznat, dal se do vysvětlování. „Až vyjdeme školu, co s námi bude? Já - já jsem Smrtijed, a ty se chceš stát bystrozorkou. Ať bychom se snažili jakkoli, nedá se proti tomu bojovat. Až bychom se jednou potkali, stáli bychom proti sobě a neměli bychom na výběr." Draca každé jedno slovo tolik bolelo. Dívka v lavici s ním sedící byla světlem, jež z něj udělalo lepšího člověka. A on se chystal ublížit nejen sobě, ale i jí. Hlavně jí. Neměl na výběr.

Hermiona cítila, jak jí s každým Dracovým slovem začíná klopýtat srdce, jak se jí hrudníkem pomalu šíří svíravý chlad. Hlava se jí zatočila náhlým tlakem, pohled začal kolísat. Ne, to přece nemůže být možné! Ztěžka zalapala po dechu: „Ne, Draco, počkej přeci," náhle bylo tak těžké mluvit. „Vím, že naše cesty se teď zdají, že se nemilosrdně rozejdou, a pokud se jednou setkáme, bude to znamenat konec jednoho z nás - ale budoucnost ještě nikdo nenapsal. Čeká nás ještě celý rok na škole. Kdo ví, co se do té doby stane?" Snažila se mluvit měkce, neztrácet naději.