Morsmordre

Sedmdesát šest

Numenorean - Adore

---
Věnováno PetAdamcov. Protože bez čtenářů by nebyl autor.
---

Co přesně se vlastně stalo neměl nikdo nejmenší tušení. Existoval bezpočet teorií: že se na hrad nějak podařilo dostat skupině Smrtijedů ostatně věděl každý. Hagrid měl neskutečné štěstí, že byl zrovna u skleníků profesorky Prýtové, když šílená Belatrix Lestrangová zapálila jeho dům. Nikdo se však nedokázal radovat, že bradavický klíčník a šafář vyvázl bez jediné úhony. Ne, když Albus Brumbál byl – mrtvý.

Zpráva o jeho smrti se roznesla hradem rychlostí kouzla. Truchlili všichni, dokonce i Zmijozelští, zejména kolej nebelvírská, jež kdysi byla i Brumbálovou rodinou. Slunce se na obloze stahovalo za dešťová mračna, školu i pozemky k ní náležící zmáčely prudké provazce nebeských slz.

Podle těch všímavějších, jimž neunikla Brumbálova černá ruka, někdo ředitele přiotrávil, aby přestal udržovat ochrannou bariéru okolo Bradavic, a tak Smrtijedi mohli dovnitř. Nejoblíbenější variantou byla myšlenka, že služebníky Pána zla přivedl na hrad Severus Snape. Těžko říct, kdo onu informaci, že profesor Obrany proti černé magii dříve Smrtijedem byl – a v tomto případě jednou znamenalo už navždy – mezi studenty vypustil, obecně se to však tak nějak vědělo. Skutečnost, že profesor po incidentu s ostatními Smrtijedy zmizel, tomu napovídala stejně jako Harryho neustálé opakování, že on viděl, jak Snape na Brumbála smrtící kletbu vyslal. Matoucí kouzlo splnilo svůj úkol.

Existovala i řada dalších různých teorií. Ty už však zpravidla měly jen drobné hrstky zastánců. A mezi ně patřila i ta druhá, s níž Harry přišel. Na rozdíl od ostatních tvůrců možností, on za sebou měl víc zastánců, protože tam přeci byl a viděl, co se stalo.

Že Draco Malfoy je Smrtijed přeci říkal všem od začátku roku. Nikdo mu nevěřil, a teď se prokázalo, že měl pravdu. Podle Harryho tak všichni byli vinni stejně. Tentokrát však Hermiona v sobě neměla tu odvahu se ozvat, zakročit na Dracovu obranu. Ne, když ji tížila vlastní vina. To ona Brumbála zabila. Svůj řetízek s přívěskem ve tvaru Znamení zla si sundala z krku a nosila jej při sobě jen v kapse košile, kdyby jej někdo i jen omylem zahlédnul, skutečnost, že o Dracově identitě věděla, by vyšla najevo. Nedokázala jej však odložit úplně. Kromě toho jí připadalo, že nosit jej by byl jen výsměch vůči Brumbálově památce.

Brumbálova smrt změnila všechny a všechno. Celý hrad zahalil háv smutku, studenti si sundali bílé košile uniforem a nahradili je černými, s prázdnými výrazy procházeli po chodbách, téměř na každé lavičce seděl někdo, kdo brečel svému příteli na rameno.

Na celé škole byli jen tři studenti, kteří se strachovali o zmizevšího plavovlasého chlapce, jemuž ostatní přiřkli vinu.

Hermiona se ho neustále snažila hledat pohledem mezi Zmijozelskými.

„Tobě snad nevadí, že se s nimi spřáhnul? Že se pokusil Brumbála nejdřív zabít on? Že je Smrtijed? Musela jsi to vědět! Jak dlouho jsi nám o tom lhala? Jak dlouho jsi byla spřáhnutá s nepřítelem?" zeptala se jí zostra jednou Ginny, když si všimla prefektčina pátravého pohledu. Veškerá Ginnyina empatie, jíž vůči těm dvěma měla, byla rázem ta tam. Chovala se skoro stejně jako před Vánoci, když se dozvěděla, že je mezi Hermionou a Draco Malfoyem něco víc než jen tolerance kvůli spolupráci na školním projektu, který nyní ztratil svůj význam, když profesor, jenž jej zadal, byl pryč.

„Vůbec nic nechápeš," zavrtěla Hermiona hlavou v odpověď. Co víc jí také mohla říct? Ginny to ani chápat nemohla. Bylo toho tolik, co nevěděla.