Morsmordre

Padesát sedm

As Lions - One By One

---
Věnováno @Sofie_s. Protože bez čtenářů by nebyl autor.
---

Tiše zamručela, protáhla se a otočila se na druhý bok. Copak už je ráno? Světlo, které už od okamžiku probuzení vnímala za svými víčky, tomu nesmlouvavě napovídalo. Její vnitřní hodiny to však jednoznačně odmítaly, stejně tak tělo. Nepamatovala si, kdy se naposledy vzbudila takhle vysílená, takhle unavená. To uvědomění si vyžádalo její plnou pozornost. Že je něco poněkud špatně, o tom ani v nejmenším nehodlala pochybovat. Ale co se stalo, kde je, a kdy vlastně je?

Převrátila se zpátky na záda, tak se jí vždy přemýšlelo lépe; oči stále neotvírala. Co je poslední vzpomínka, kterou si pamatuje?

Křik. Všude byla tma, kterou prozařoval bezpočet různobarevných světelných paprsků. Vzduchem, jejž naplňoval pach ozonu stejně jako při bouřce, létala kouzla. Neměla tušení, jak si tím může být tak jistá, věděla však, že každý záblesk může způsobit jen něco špatného...

Ne, na tohle teď vzpomínat nechtěla. Nezabránila tomu, aby sebou netrhla, přesto však zaťala zuby. No tak, dýchej. Hezky pomalu, zhluboka. A soustřeď se jen na to, na co si vzpomenout doopravdy chceš.

Tma. Doslova cítila to pevné tělo tisknoucí se jí k zádům, paže omotané okolo ní v příslibu bezpečí, horký dech dopadající jí zezadu na stranu krku. I jen ta vzpomínka ji donutila se zachvět, mráz ze zad se jí rozlil do celého těla, zanechávaje za sebou husí kůži. Ale nebylo to zásluhou jen toho, kdo tam byl s ní. Ne, svou vinu nesla ta všeobjímající temnota. Nemilosrdně na ni útočila ze všech stran, dopadala jí na hlavu a stlačovala hrudník, dech se jí zkracoval a stával se stále mělčím, nemohla dýchat, hrůzou nebyla s to popadnout dech. Ale nebyla to jen hrůza a strach. Hlava se jí zamotala vším tím zoufalstvím, co jí naplnilo lebku, zatímco bezmoc jí kroutila vnitřnostmi. Na ucho jí dopadl Smrtijedův až nepřirozeně horký dech a veškeré zvuky bitvy mezi Smrtijedy, bystrozory a bradavickými studenty přehlušoval tichý šepot kamenného oblouku. Šepot, jejž však doopravdy neslyšela. Smrtijed, který ji držel, zmizel před kouzlem na něj mířícím, až spadla na kolena. Byla ale volná. Nahmatala na zemi svou hůlku, ani se nestačila zvednout na nohy a už před sebou neverbálně vyčarovala štít, jak k ní letělo několik kleteb. Tonksová na ni něco křičela, ale nebylo jí rozumět. Vyslala odzbrojující kouzlo na jednoho ze Smrtijedů, vzápětí ji Remus Lupin strhnul stranou, čímž jí bezpochyby zachránil život. Uprostřed haly Oboru záhad pod obloukem se Lucius Malfoy s až neuvěřitelnou hbitostí bránil sladěným útokům Harryho a Siriuse. Bellatrix Lestrangová se objevila jen na zlomek vteřiny, aby vykřikla ta dvě slova; zmijozelsky zelený paprsek narazil Siriusovi do prsou. Remus se rozběhnul, aby zachytil Harryho s úmyslem zabránit chlapci udělat nějakou hloupost, jíž by mohl litovat. A Sirius klopýtnul dozadu, jednou, podruhé, než propadnul kamenným obloukem a jeho tělo se vzneslo vzhůru...

Hermiona se s hlasitým výkřikem prudce vymrštila do sedu. Hlava se jí zamotala tak náhle a nečekaně, nebyla s to zabránit svému pádu zpátky hlavou na polštář. Ležet však nezůstala, znovu se s oporou paží zvedla, zoufale si vjela prsty do vlasů, přitáhla si kolena k bradě. Byl to hotový vír emocí, který jí vířil v hlavě; popadnout dech, jindy tak snadná a bezděčná činnost, se zdála být neuskutečnitelnou. Hrůza a panika jí neovladatelně roztřásla ramena, nemohla se oprostit od dojmu nemilosrdně sevřeného hrudníku. Ani se nesnažila zabránit slzám deroucím se jí z očí prozkoumat tvář, usedavě se rozvzlykala. Na tohle nechtěla vzpomínat. Už nikdy.

„Slečno Grangerová! Slečno, jste v pořádku? Co se děje?" přiřítila se k Hermionině posteli madam Pomfreyová. Násilím dívce zvedla hlavu z kolen a přiložila jí ruku na čelo, přitáhla si její paži k sobě, aby jí přitiskla prsty na zápěstí. Protentokrát se Hermiona vzlyk pokusila potlačit a zamrkala, aby se jí podařilo zaostřit. Volnou rukou, za kterou ji madam Pomfreyová nedržela, si promnula oči a utřela slzy.