Morsmordre

Padesát osm

Warbell - Havoc

---
Věnováno Zumaan. Protože bez čtenářů by nebyl autor.
---

Má milá, drahá, a vůbec nejdražší Melisso,

ve vší upřímnosti a z celého srdce doufám, že se máš dobře. Že slunce svými paprsky i nadále prozařuje všechny Tvé cesty. Že se Ti mosty nebortí pod nohama. Že mi odpustíš, že jsi ten jediný člověk, kterému můžu otevřeně říct, co se děje. Sama moc dobře víš, že tohle není má jediní zpověď, která se Ti nikdy nedostane do rukou. Jsem zoufalá.

Dějí se kolem mě věci, kterým nerozumím. Celý svůj život, no dobře, celý ne, ale těch pět a půl a něco roku, co chodím do Bradavic, naivně jsem věřila tomu, že stojím na správné straně. Bojovala jsem sama za sebe, za práva nečisté krve. A stále tomu věřím, že nečistá krev je té čisté rovná. Ale když se na to podívám s větším odstupem, napadá mě otázka, zda jsou Bystrozorové vskutku tou správnou stranou.

Vždy jsem stála v první linii proti zmijozelské koleji. Neviděla jsem v ní a v jejích studentech nic víc než arogantní blbce těžící ze svého jména.

Možná ale nejsou všichni tací, za jaké se vydávají. Možná je ta tvář, kterou světu ukazují, jen maskou, za níž skrývají své zranitelné já. Své pravé já.

Už od prvního dne prvního ročníku byl Draco Malfoy dokonalým prototypem toho arogantního čistokrevného Zmijozela. A celých pět let si tuto auru okolo sebe s přehledem udržoval.

Neptej se mě, kdy nebo v čem ten zlom přišel. Sama to nevím - a tomto úhlu pohledu asi mám i na nevědomost právo, nemyslíš? Prostě a jednoduše, ta změna se objevila. Kdyby mi někdy někdo dřív řekl, že se jednoho dne začnu s Draco Malfoyem tolerovat, že se začneme přátelit, jen bych se mu vysmála. A kdyby mi pořád dál a dál tvrdil, že k němu snad začnu cítit něco víc, že si ho jednou pustím blíž k tělu - s veškerým možným doporučením bych ho poslala do nemocnice svatého Munga.

Někdy se ale i to, co se jeví nejen nepravděpodobným, ba dokonce neskutečným, stane realitou. Vlastně mi to celé připomíná mudlovské klišé romány. Dvě třídy, které se zrovna nemusí. Z jedné holka, vlastně docela obyčejná a ničím nezajímavá, a ze druhé kluk, oblíbený, skoro král ročníku. Měli by se nenávidět, ale i přes veškeré předsudky a vzájemnou předurčenost si k sobě navzdory nepřízni osudu najdou cestu. Nikdy jsem takovým knížkám nevěřila. A teď ten příběh zažívám sama.

Cítím se vedle něj jako někdo jiný. Jako bych byla něco víc, něco lepšího - a ne, nemysli si, nijak to nesouvisí s jeho jménem. Je to v něm, víš? Má kolem sebe takovou auru nebo jak to říct, prostě to dokáže. Že se vedle něj cítím silnější, lepší, svobodnější - jedním slovem dokonalejší. A on stojí za mnou. Je tu pro mě, když cítím, že padám dolů. Staví a spravuje to, co se mi sype pod rukama. Nenechá mě samotnou. Víš, Liss... Asi teď budu znít jako typická zamilovaná puberťačka. Ale jsou to jeho ruce, jeho náruč, ve které se cítím svobodná. Doopravdy šťastná. Třebaže kdyby o tom společnost věděla, nezaváhala by nás možná i více než jen odsoudit.

Možná jsem už pár lidí ráda měla. Jeho ale doopravdy miluju.

Ve svém nitru není takový, jak ho vidí ostatní. Je citlivý, zranitelný, ale i odvážný a silný. A sužuje ho nekonečný strach. Z toho, že pro svého otce nikdy nebude dost dobrý. Že by ho jeho rodina, jeho krev nepřijala takového, jaký ve svém nitru je.