Morsmordre

Padesát tři

Bullet For My Valentine - In Loving Memory

---
Věnováno JohanaJelinkova. Protože bez čtenářů by nebyl autor.
---

Možná to věděl celou dobu, možná se tomu jen bránil. Ale pokud Severus doopravdy řekl to, co si Draco myslel, že řekl... S každým dalším úderem srdce si byl jistější, s každým dalším nádechem ztrácel pochyby. Byl zamotaný v síti, ze které byla jen jedna cesta ven.

Draco nechal mrtvé tělo holoubka na dně skříně; věděl, že se komnata Nejvyšší potřeby postará o to, aby tu nebylo, až se vrátí. Schoval hůlku do rukávu a odstoupil od skříně. Má vůbec cenu ji zakrývat? Vždyť je přeci možné, že za pár minut bude zpátky. Také ale být nemusí. Ne vždy štěstí stojí při tom, kdo jej potřebuje, o tom věděl své. Rozplývavá skříň tak opět zůstala před zraky ostatních skrytá pod těžkou zaprášenou celtou.

Do knihovny Draco Malfoy zamířil na jistotu. Kde jinde, než právě tam, by Hermiona měla být? Také že se nemýlil. Procházeje uličkami mezi policemi tak vysokými, že se přes ně nedalo dohlédnout na druhou stranu, pro zapůjčení knih z vyšších poliček bylo nutností vzít si štafle, v cíli, k němuž směřoval, spatřil tolik známý vodopád hnědých vlasů sahající dívce skloněné nad stolem k lopatkám. Pevně zaťal ruce v pěsti, aby překonal nutkání vnořit do nich své prsty, a dal si záležet, aby jeho krok i výraz působily nenuceně, možná až znuděně. Přešel ke stolu a zastavil se, aby si mohl odtáhnout židli.

„Co to čteš?" nechal Draco své obočí vylétnout vzhůru. Až v ten okamžik, kdy promluvil, Hermiona zvedla hlavu, a zmijozelský chlapec tak mohl sledovat široký úsměv, který se jí rozlil po tváři. Pokusila se jej ihned zamaskovat, ale příliš se jí to nedařilo. Spíš vůbec. Naštěstí seděla zády k prostoru, v němž se nacházeli ostatní.

Hermiona se zadívala na knihu před sebou a zvedla z desky stolu její polovinu, aby Draco mohl spatřit její obálku. „Dělám na tom našem projektu," vysvětlila - a s těmi slovy se otřásla. Starý Malfoy, ten arogantní Zmijozelský princ stavící své jméno a čistou krev nade vše, by si toho nevšimnul ani omylem. Ale nový Draco natáhl k dívce okamžitě ruku v úmyslu ji položit Hermioně konejšivě na rameno, včas se však ovládl. Byli na veřejném místě, nevěděli, kdo by je mohl sledovat.

Místo toho se, ač nerad, uchýlil ke slovům: „Hermiono, co se děje? Co je to s tebou?" opřel se lokty o stůl a naklonil se nad jeho desku, aby jí mohl být alespoň o trochu blíž, a sevřel její prsty ve svých. Hermiona se pomalu zhluboka nadechla, zřetelný byl pohyb jejích ramen. Volnou rukou zavřela knihu a posunula ji po stole o něco dál před sebe.

„To ta knížka - nebo spíš to, o čem její obsah pojednává," dala se do trhaného vysvětlování a zírala před sebe do neurčitého bodu na desce stolu, jako by se náhle nebyla schopná podívat Dracovi do očí. Další nádech. „Já to vím. Vím, že knihy z oddělení s omezeným přístupem jsou tam právě proto, že obsahují černou magii, některé vskutku hodně temnou," Hermiona se odmlčela, jako by nemohla najít slova, s nimiž by bylo možné alespoň zčásti vyjádřit, co se jí honí hlavou.

„Ale tahle," natáhla před sebe ruku, snad chtěla nehtem poklepat na vazbu svazku před sebou, aby bylo jasné, že mluví právě o ní, ale neudělala to, „tahle není jen plná černé magie. Někdo do ní napěchoval i magii zakázanou. Každý ví, že by vůbec neměla existovat, natož aby o ní byly záznamy." Hermiona zesílila svůj stisk jeho ruky a s naléhavostí v očích se podívala přímo na Draca: „Proč mi profesor Snape podepsal její výpůjčku? Draco, proč chtěl, abych si ji přečetla? Co tím sleduje?"