Morsmordre

Sedmnáct

Venues - The Epilogue

---
Věnováno anonymturtle. Protože bez čtenářů by nebyl autor. A s klidným svědomím můžu říct, že tato čtenářka patří k jedněm z mých nejvěrnějších. Až se stydím, že jsem si kapitolku s věnováním pro Tebe našla až teď.
---

Ne. Tohle se zkrátka nestalo. Nemohlo stát. Přeci by něco takového nikdy nedopustila!

Jenže navzdory všem Hermioniným přesvědčením, navzdory tomu, čemu věřila a čemu uvěřit naopak odmítala, události se již stanuvší odstranit nemohla. Obraceč času již dávno nebyl v jejím vlastnictví a kletba Obliviate - vystavila by se až příliš velkému riziku, kdyby se ji pokusila použít sama na sebe. A kdyby sebrala dost odvahy, aby s obdobnou žádostí přišla za někým jiným, musela by jít s pravdou ven ohledně skutečnosti, proč, a co, chce zapomenout. Přičemž skutečností, že by zapomněla, by onen okamžik v knihkupectví nezmizel. To si uvědomovala až moc dobře.

Roztřesenými kroky jako beze smyslů klopýtala nezvykle prázdnou hlavní ulicí Prasinek. Od úst jí stoupaly obláčky páry, v než se hned u rtů měnil její přerývavý horký dech. Obloha ztrácela své poslední paprsky snad s každým jejím krokem, panující mráz na sebe nenechal dlouho čekat a, i přes teplou bundu, Hermiona se roztřásla zimou.

Ztemnělou prázdnou ulicí se mihnul stín. Vzápětí se ohněm rozplápolala lucerna. Třebaže vcelku slabé, však po panující tmě až příliš zářivé světlo na okamžik Hermionu oslepilo, prudce se zastavila a několikrát zamrkala, kolena jí začala vypovídat službu. Jen silou vůle nepadla na kolena -

A dost. Přeci sebou nenechá takhle zametat! Beztak si z ní jen utahoval a dělal legraci, a vůbec přeci nezáleželo na tom, že on, sám velký Draco Malfoy, zmijozelský princ, tvrdil něco jiného.

Hermiona si zakryla tvář prokřehlými a jako led studenými dlaněmi, prsty nemilosrdně zatínajíc do kůže. Samozřejmě že jí na tom záleželo. A o to víc se kvůli tomu nenáviděla. Kvůli tomu, co s ní dokázal udělat, jak se vedle něj cítila. Co k němu cítila. Za tak krátkou chvíli? Copak... Copak to bylo vůbec možné? Vždyť spolu vycházeli, jen když byli sami. Pouhé čtyři měsíce. To je přeci příliš krátká doba na to, aby dokázala smazat nepřátelství posledních pěti let. Nebo si to aspoň myslela.

Ke Třem košťatům Hermiona oproti sebou samou nahlášenému času dorazila se zpožděním. Do dveří se opřela ramenem, natolik měla prokřehlé prsty, že se obávala, že by nebyla s to stisknout kliku. Zhluboka se nadechla a vešla dovnitř, násilím držíc na tváři výraz naprostého klidu a skrývajíc rozbouřené emoce pod maskou zdánlivého pořádku, udeřila do ní vlna horka interiéru, až se zastavila na místě a mírně se zapotácela.

„Hermiono!" vykřikl Harry, sotva dívku spatřil, zvedl se z barové židle, jak seděl s profesorem Křiklanem u pultu, a okamžitě zamířil k ní. „Kde jsi byla tak dlouho? Už jsme mysleli, že tě budeme muset jít hledat, jestli se ti něco nestalo," vyhrkl a Hermionu rychle a zlehka objal, jen aby jí vzápětí začal pomáhat z bundy.

„Zdržela jsem se," ospravedlnila se tím, co bylo očividné. „Vy jste mě chtěli jít hledat?" nadzvedla obočí, jak se snažila působit co nejpřirozeněji, přesto se však nebyla s to ubránit skousnutí rtu.

„Já s Ronem," vysvětil Harry a zamračil se, jak nechápal význam Hermioniných slov. Vzápětí však, následuje její pohled, pochopil. Ron Weasley totiž tiskl v rukou svou sklenici, jejíž obsah byl však již od pohledu nedotčený. Seděl zaraženě, napjatě a nenávistným pohledem zíral -