Morsmordre

Třicet devět

Dark Funeral - Unchain My Soul

---
Věnováno thebraveatheart. Protože bez čtenářů by nebyl autor.
---

Ginnyiny kroky byly jediným zvukem rozechvívajícím ticho nyní panující v bradavických chodbách, studenti se starali o hluk ve Velké síni při večeři. Jednu tvář tam ovšem Ginny neviděla. Když pak přes celou síň zachytila pohled jedněch tázavých očí od stolu na opačné straně místnosti, rozhodla se. Rozhodla se konečně po týdnu, když jí v hlavě opakovaně zazníval její neuvážený slib, a po více než týdnu, kdy se její nejlepší přítelkyně stáhla jen a zcela sama do sebe; rozhodla se sebrat odvahu. Ze strachu, aby ji nestačila ztratit, vyrazila od nedojedené večeře do útrob hradu, její kroky měly jen jeden jediný cíl.

Jistou nebelvírskou dívčí ložnici.

Ginny dovnitř vpadla bez zaklepání. Nepatrné trhnutí v reakci na nečekaný zvuk zaskřípavších pantů u prudce otevřených dveří, to bylo jediné, co se Ginny za příhod od Hermiony dostalo.

Jen černá silueta dívky sedící v okně, kolena pokrčená pod bradou, kolem nich omotané ruce, zvlněné vlasy na začátku roku tak radikálně ostříhané už porostly a dosahovaly svými konečky pod ramena, nyní přehozené přes tvář položenou na pokrčených kolenou, víc ze své přítelkyně Ginny na pozadí přicházející noci pocukrované padajícími sněhobílými vločkami nemohla zahlédnout.

Hermiona jen lehce trhla hlavou, Ginny v onom pohybu odhadla úmysl zahlédnout, zda je příchozím některá ze spolubydlících či vetřelec, pak zůstala sedět ve stejné pozici jako doposud.

„A dost, tohle už nemůžeš myslet vážně," zamračila se Ginny, přetahujíc si přes hlavu svetr, třebaže v místnosti vládl skoro až nepříjemný chlad, a převěsila jej hned vedle toho Hermionina přes pelest její postele, zastavila se až u okna, opřela se o parapet zády. Hermiona si jen mlčky přitáhla nohy blíž. Ginny to vzala jako pokyn a vyhoupla se na parapet také, nohama začala ve vzduchu bezděčně pohupovat. Pokusila se zachytit kamarádčin pohled, ta však nadále upřeně zírala ven.

„Podívej, Hermiono," začala opět Ginny, odhodlaná přinutit Hermionu alespoň promluvit, když už nic jiného, „já nevím, co se děje. Ale, víš, i přes to, že jsi mi tak dlouho očividně nedůvěřovala natolik, abys mi řekla, co je mezi tebou a Malfoyem," Hermionino trhnutí Ginny ujistilo, že úvaha, jíž se chystala pronést, je správná, „nemohlo mi nedojít, že to s ním má něco společného.

Něco se muselo stát. On se začal zase chovat jako naprostý hajzl; stejný, jaký byl dřív. Zkrátka - jako Malfoy. A to, že začal zase chodit s Parkinsonovou, tím to vše jen přiživuje. Jenže ty, Hermiono. I když jsi tak dlouho mlčela, já zkrátka vím, že to celé s tebou nějak souvisí. Přičemž ty sama mě svými reakcemi nenecháváš na pochybách, že je to i důvod toho, co se děje s tebou.

Straníš se nás, dokonce se nám přímo vyhýbáš! Něco se s tebou děje, Hermiono, a já chci vědět co. Jinak ti zkrátka nepomůžu. A já ti pomoct chci. Máme o tebe strach, víš? Všichni. Já, Lenka, Neville, Harry, Ron. A-"

Najednou to bylo nepřirozené až hysterické uchechtnutí, co se vydralo Hermioně z doteď pevně sevřených rtů a přerušilo Ginnyin proud slov.

„Prosím tě, jdi s těmi kecy někam, nejsem na ně zvědavá," hysterií prosáklý smích pronikal do Hermioniných slov, když prudce odvrátila hlavu od okna, vlasy však stále měla příliš krátké na to, aby jí zůstaly tím pohybe odhozené na záda, naopak jí hned napadaly zpět podél obličeje.