Morsmordre

Sedmdesát dva

A Day To Remember - End Of Me

---
Věnováno Hanka288. Protože bez čtenářů by nebyl autor.
---

Říct, že se kvůli tomu, co se stalo, cítila hrozně, by bylo ještě vskutku mírné přirovnání. Hermiona si připadala skoro jako v těch dnech po Vánocích, když se vrátili do školy a ona konfrontovala Draca, poněvadž chtěla pochopit. Nevzpomínala na to ráda. Přesto však byla spousta věcí nesrovnatelně jinak. Tehdy se ona chtěla hádat. Teď jí Draco chtěl přiznat pravdu. Tehdy se vrátil ke svému starému životu, a kdyby pro Hermionu tak náhle, jak vůbec netušila, že celou situaci onehdy zachraňovala Ginny s Blaisem Zabinim, neobrátil, dost možná by už zůstali jen cizími lidmi, kteří náhodou musí spolupracovat. Zatímco nyní vypadal možná ještě zničeněji, než se ona sama cítila. A že to vpravdě nijak dobře nezvládala. A ještě jeden rozdíl mezi těmito dvěma obdobími existoval. Na rozdíl od toho prvního, kdy si dívka při první příležitosti strhla řetízek s vyobrazenou podstatou jeho temného tajemství z krku, nyní ji chladný kov stále spočíval schovaný pod košilí na kůži přímo nad srdcem. Už to prohlásila několikrát, nikdy to však nemyslela tak vážně jako v těchto dnech - přesně tam Dracovo Znamení zla patřilo.

Jenže jak už to tak bývá, jen vůle nestačí. Tím spíš, že Hermiona pojala podezření, že se jí Draco vyhýbá. Myšlenka, jež se jí od té hodiny Obrany proti černé magii honila hlavou, získávala stále konkrétnější a reálnější obrysy. Sama však neměla tu moc ji realizovat.

Z úvah ji vytrhlo zaskřípění, jak si někdo u jejího stolu v knihovně odtáhnul židli. Ne, musela se opravit, když vzhlédla, aby zjistila, kdo je oním narušitelem - židle. Z jedné strany vedle Hermiony se uvelebila Ginny, po prefektčině druhém boku se objevil Adam.

„Děje se něco?" podivila se Hermiona, začala rychle otáčet hlavu, aby mohla sledovat oba - silou vůle se donutila ovládnout svou tvář, aby na ní nepoznali, že je něco špatně. Třebaže Ginny ji znala moc dobře na to, aby poznala Hermioninu přetvářku, a i Adam projevil až nepřirozenou všímavost.

„Spíš snad ahoj, ne?" zazubila se Ginny.

„Jo, promiň," zatřepala Hermiona hlavou a poupravila svůj výraz. „Překvapili jste mě. Ahoj, co vás sem ke mně přivádí?" pokusila se na tváři vystrouhat úsměv. Tušila, že se jí to moc nepovedlo.

„Povinnosti," promluvil Adam. Když na něj Hermiona stočila pohled, nepoklepal na svůj prefektský odznak, jak míval zvykem, když s ní chtěl probrat některou z prefektských záležitostí. Místo toho se opřel rukama o stůl a věnoval dívce docela vážný pohled.

„Zavolal si nás k sobě Brumbál," začal Adam pomalu vysvětlovat. „Tedy, zavolal si jen mě. S tím, že si mám k sobě najít někoho, komu důvěřuji."

„A to jsme my," zazubila se Ginny, jako kdyby to snad z Adamových slov nevyplývalo.

„Jo, říkal jsem si, že vy dvě mi budete moct pomoct nejvíc," uznal Adam pravdivost Ginnyiných slov.

„O co tedy jde?" přejela Hermiona pohledem z jednoho na druhého.

„Brumbál zaznamenal na hradě enormní výskyt černé magie," dostal se Adam konečně k podstatě problému. V Hermioně hrklo. Přímo cítila, jak jí odtéká krev z tváře. Zvýšený výskyt černé magie. U Merlina, vážně byla tak hloupá, když si myslela, že si Brumbál nevšimne, že se na jeho škole něco děje? Že ji ani nenapadlo, že se Brumbál něco dozví?