Morsmordre

Osm

Within Temptation - Shot In The Dark

---
Věnováno eliskaou. Protože když jsem viděla, že máš v seznamu čtení HPff, tak jsem prostě musela.
---

Samozřejmě, že si až moc dobře uvědomoval, že by tady vlastně neměl co dělat. Sedmé patro totiž, jak si až bolestně jasně uvědomoval, nebylo ničím jiným než výsostným územím Nebelvíru a Havraspáru - stejně tak jako Mrzimoru nepsaně patřilo přízemí a Zmijozelu sklepení. Jenže stejně tak neměl na výběr. On přeci nepostavil komnatu Nejvyšší potřeby až nahoře.

Zbavit se Blaise a Pansy, aby si přestali hrát na jeho stíny, bylo tak těžké.

„Kam míříš, Draco?" zeptala se Pansy, když se ve společenské místnosti zvedl na nohy. Jistěže nejlepší by bylo, kdyby se do toho jediného svého zdánlivě uskutečnitelného úkolu mohl pustit v klidu, ideálně během vyučování, jenže zase na sebe nesměl poutat pozornost.

Draco jen protočil očima. „No úplně všude snad za mnou chodit nebudeš," odfrkl si. Jeho poznámka však nebyla natolik trefná, jak zamýšlel - umývárny ostatně dělené byly.

„Snad můžu mít i nějaké své soukromí," utrhl se na ně na oba Draco rozlíceně. Možná to nebyl hlavní důvod, proč odcházel, nicméně, jak si sám překvapeně uvědomil, to byla také pravda. Ať se hnul kamkoli, nikdy nebyl sám.

„Copak ty ho nemáš?" postavil se i Blaise. „Jestli ti snad vadí, že s tebou tví přátelé tráví čas, stačí říct! Už o tebe nemusí nikdo ani zakopnout," založil si ruce na hrudníku a krátké rukávy košile mu povyjely po vypracovaných pažích. Draco cuknul pohledem k Pansy - i ona měla jen krátký rukáv, vypasovaná sukně jí odhalovala štíhlé nohy. Stejnou variantu stejnokrojů na sobě měli snad všichni - jen Draco si v bezděčném pohybu potáhl levý rukáv košile níž. Nemohl dopustit, aby kdokoli zjistil, že mu ruku zdobí Znamení.

„Jste mí přátelé," zdůraznil Draco první slovo, „ale jsem Malfoy. Občas se zkrátka potřebuji nadechnout," otočil se na patě a jist si, že v reakci na jeho slova ho nikdo nebude následovat, zamířil ze společenské místnosti ven a poté do sedmého patra.

Ne, nebyl na sebe hrdý za to, že se v tom okamžiku po nich ohnal svým jménem, vždyť tak to dělával i Potter. Pansy a Blaise byli jediní, kteří se s ním nepřátelili jen právě kvůli jeho jménu, nýbrž i kvůli němu jako člověku. Třebaže si byl moc dobře vědom, že u Pansy ten důvod sahá mnohonásobně dál. Však tajemství tížící mu levé zápěstí bylo pro sdílení s nimi až příliš velké. Těžké. Temné. Nebezpečné. Pro ně samé - to hlavně.

Naštěstí se ve svém odhadu nezmýlil a nikdo jej nenásledoval. Totéž se nicméně ani v nejmenším nedalo říct o pohledech ostatních studentů, zpravidla z jiných kolejí, kteří jej míjeli. Silou vůle ovládl svou tvář a vše schoval pod pro sebe tolik typickou masku lhostejnosti a povýšenosti. Přes to všechno však tady, v sedmém patře, nemohl zabránit tomu lehkému cuknutí rtů.

Severus mu pomohl. Postaral se, aby s ním Hermiona Grangerová musela spolupracovat. Dal mu přístup přímo do středu Potterovy partičky.

A přístup k ní.

Byl to beztak jen další nepsaný zákon, zvyk, přesto se na něj dalo víceméně bezpečně spolehnout. Loni ta chodba možná byla zásluhou Pottera a té jeho šílenosti, co jí říkal Brumbálova armáda, vcelku frekventovaná, tento rok se však vrátila ke svému standartu. Když se ve stěně začaly rýsovat velké dvoukřídlé dveře, Draco byl na chodbě úplně sám.