Morsmordre

Čtyřicet dva

Fit For an Autopsy - Heads Will Hang

---
Věnováno všem čtenářům.
---

Jenže udělat rozhodnutí je jedna věc a uvést jej do praxe pak úplně jiná. A třebaže se Draco snažil, vskutku snažil celý následující den Hermionu Grangerovou na chodbě najít, vesmír se tvářil jeho přání zkrátka a jednoduše nevyslyšet. S každým krokem, každým rozhlédnutím mu levé zápěstí pulzovalo a stříbřitý přívěsek se mu propaloval látkou košile. Přes všechnu jeho snahu a odhodlání to byl až druhý den, který Dracovi cestou na Obranu proti černé magii, na níž kráčel s obvyklým předstihem, dovolil zahlédnout známý závoj oříškově hnědých ve světle loučí nazrzlých vlasů.

Šla jako tělo bez duše, ta tam byla její uvolněná chůze, každý její pohyb byl až příliš trhaný. Teprve ve chvíli, kdy Hermiona Grangerová minula dveře učebny, v níž měla mít hodinu, a pokračovala nezaměnitelným směrem, jehož cílem nemělo být nic jiného než kabinet Severuse Snapea, jako by si Draco uvědomil, že zůstal strnule stát na místě. Násilím donutil své nohy k pohybu, ne, rozhodně si ji nehodlal nechat utéct. Zavolat na ni však nedokázal, jako by mu v tom něco bránilo. Možná strach z její reakce? Že by se mu chtěla pokusit utéct, třebaže by ji nevyhnutelně dohnal? Dívka se ztratila za rohem. Ne, už jí nedovolí zmizet.

Několik posledních kroků, víc Draco nepotřeboval, aby se dostal k Hermioně na dosah. Natáhl ruku nad její rameno-

Všiml si, jak sebou trhla, přesto však kráčela dál. Poznala jej, věděla, že je to on? Nebo jen reagovala na ruku nad svým ramenem? Draco nevěděl, nemohl vědět. Jeho druhá ruka však neomylně zajela do kapsy, prsty nahmatal studený kov. Jediným pohybem přetáhl Hermioně řetízek přes hlavu, nechal chladný přívěsek dopadnout na její kůži, zapínání zapadlo na své místo. Nic nedbal skutečnosti, že prudkým pohybem paží se mu vyhrnul rukáv, že onen pohyb odhalil jeho tetování.

Nemohl neslyšet prudký nádech uniknuvší z Hermioniných rtů. Pouhý zlomek vteřiny, přesto však celou věčnost trvala ta chvíle, než se prudce otočila na patě - a zabodla se mu svým pohledem přímo do očí. Až na samotné dno jeho temnotě zaprodané duše.

„Hermiono," zachraptěl tiše Draco. Překvapení, strach a zděšení, to byla kombinace, kterou mohl spatřit v jejích očích. To, a ještě něco jiného, co odmítal poznávat.

„Ne," vydechla tiše, oči se jí zaplnily slzami, když sevřela prsty kolem svitku pergamenu, jejž před sebou svírala, jako by mělo jít o pomyslný štít, a kolena se jí roztřásla. Jeden krok od něj, dva.

Dracovi ta reakce začala vařit krev. Co si ta holka o sobě vůbec myslí? Nejdřív ho označí za zrádce a lháře, pak za ním doleze téměř po kolenou - a teď tohle? Jako by obrátila kartu a najednou se jej zase štítila.

Nemohl vědět, že to nebyla Hermiona, která ho odchytila na chodbě, které dal šanci dokázat, že svá slova myslí vážně. Nemohl vědět, že skutečností, že si jej dovolila pustit k tělu, se ve své podstatě vzdala nejen svých přátel, ale i světa, který dosud znala; a za co? Jeho svět přijmout nemohla. Jenže on jí jej ani nenabídl. Všechno bylo špatně.

A on si teď po tom všem přijde, a myslí si, že když jí potřetí pověsí na krk tu zeď, již mezi nimi sám nechal vystavět, všechno tím vyžehlí? Pět let křivd zůstane zapomenutých? Hermiona couvla o další krok a jen stěží zadusila v hrdle neveselý až posměšný smích, zoufalou reakci na situaci, s níž se nemusela potýkat ani v těch nejhorších nočních můrách. Tím, že se přidal na druhou stranu - Hermiona to nemohla brát jinak než zradu vůči ní. Vzal jí toho tolik. Tak proč ji nemohl nechat být?