Morsmordre

Dvacet tři

Godsmack - Under Your Scar

---
Věnováno Hatshepsut73. Protože bez čtenářů by nebyl autor.
---

Vánoce se kvapem blížily. V polovině prosince se v Bradavicích jednoho dne probudili a zjistili, že venku leží - no, těch několik stop sněhu už tam nějakou dobu vlastně leželo. Už od poslední návštěvy bradavických studentů Prasinek.

Toho roku se zdálo, že zima bude vskutku dlouhá a krutá, vše tomu nasvědčovalo. Kvůli mrazu, jenž nemilosrdně napadal noc co noc košťata, která nebyla na takové teploty stavěná, dokonce i Hagridovo každodenní rozmražování ztratilo v nízkých teplotách svůj význam, byli profesoři nuceni přes zimní měsíce, anebo alespoň právě do Vánoc, protože co kdyby se pak počasí alespoň trochu umoudřilo, zrušit veškerá fanfrpálová utkání, čímž studenty připravili i o tu poslední zábavu, která jim v těchto dnech ještě zůstala.

Ostatně to však nebyly jen Vánoce, co na sebe nenechaly dlouho čekat - s nimi mílovými kroky přibíhal i čas vánočních prázdnin. Hermiona Grangerová, jak už tak bývalo jejím zvykem, seděla za neoficiálně svým stolem v knihovně, mezi prsty nervózně protáčejíc mudlovskou propisku.

Jistěže ji tolik lákalo vrátit se na svátky domů, vidět se s rodiči a Melissou, která sama v jednom ze svých posledních dopisů Hermionu k cestě domů přemlouvala.

Jenže tu byla také ta druhá stránka věci, skutečnosti, které její mudlovská rodina zkrátka a jednoduše pochopit nemohla, nebylo to v jejich možnostech. Protože přestože v Bradavicích možná byli v relativním bezpečí, nad světem venku se vznášela nevyřčená pohrůžka smrti. Protože Pán zla se přeci vrátil. A i když ona, Harry, a ani Ron či Ginny stále nebyli přijati za oficiální členy Fénixova řádu, neexistovalo, aby vánoční prázdniny trávili někde jinde. Právě v tomto čase klidu a míru se totiž zpravidla odehrávaly ty nejhorší útoky.

Hlasité zaskřípání odsouvané židle na podlaze, to bylo přesně to, co Hermionu vytrhlo z hlubin myšlenek. Prudkým trhnutím zvedla hlavu, až se jí vlasy divoce rozlétly kolem hlavy, a pohlédla do očí své zrzavovlasé kamarádky.

„Už vypadáš podstatně líp. Jak to zvládáš?" položila Hermiona tichou otázku a nechala si vypadnout propisku z prstů. Ten dopis koneckonců může napsat kdykoli, no tohle je třeba řešit hned.

Ginny si hřbetem ruky otřela oči, navzdory Hermioniným slovům je měla celé zarudlé a rýsovaly se jí pod nimi kruhy. „Jak myslíš? Potkávám ho, denně. Zrovna teď, když by mi udělalo ze všeho nejlíp, když bych ho nemusela vidět už nikdy." Ginnyina slova přetrhl hlasitý smích. Snad osud tomu tak chtěl, že to byla Simone, kdo vešel do knihovny, tvář zčervenalou stejně tak možným mrazem jako možnými emocemi, a v závěsu za ní smějící se a od pohledu šťastný Dean. Ginny odvrátila pohled a zaťala pěsti, až jí zbělaly klouby.

„A aby toho nebylo málo, Ron, zrovna Ron, kterému to celé tak vadilo, mám pocit, jako by se mi vyhýbal, a Harry s ním. Mám pocit, že jsem tak nějak sama," pokrčila Ginny rádoby lhostejně rameny, ale třebaže jí ve chvíli, kdy Deana spatřila, hlas zchladl a ztratily se z něj veškeré emoce, Hermiona věděla, že má dívka jen pouhý krok ke zhroucení.

Ten krok za ni však udělal někdo jiný; někdo, od koho by to ani v nejmenším nečekala. Už kvůli tomu, že ten krok byl mířen opačným směrem.

„Můžu s tebou mluvit?" Hermioně dopadly na ramena teplé dlaně. Hermiona ten hlas okamžitě poznala, zdánlivě se z její strany příchod jeho majitele obešel bez jakékoli reakce - což se vcelku předpokládatelně nedalo říct o Ginny. Jediná dívka ze sourozenců Weasleyových sebou poplašeně trhla a tiše vyjekla, načež se začala shánět po své hůlce.