Morsmordre

Padesát dva

Billy Talent - Surrender

---
Věnováno BookwormAnnie15. Protože bez čtenářů by nebyl autor.
---

Tichý sykot Nagini se rozléhal podzemním sálem Parkinson Palace. Blair už popáté během několika posledních minut zvedla nervózně ruku, aby se ujistila, že její lakem zafixované lokny jsou i nadále perfektní. Pocit, že jí kostice korzetu pomalu, avšak jistě dusí, byl neústupný, třebaže moc dobře věděla, že jejímu dýchání v cestě žádná překážka nestojí. Lea Parkinsonová sedící po dívčině pravé straně se zatahala za límec u krku. Všichni byli nervózní. Kdo z nich měl alespoň trochu pudu sebezáchovy, snažil se skrývat svůj strach.

„Takže?" Pánův tichý hlas se do tíživé atmosféry zasekl jako nůž do kostky ledu. „Co mi k tomu kdo můžete říct?" zastavil se v čele stolu a zdánlivě zlehka zatřepal pažemi. Z rukávů mu na desku stolu vyletěl bezpočet pergamenů: popsaných, složených i zmuchlaných, na některých listech byly výrazně znatelné škrtance. Blair střelila rychlým pohledem po Severusi Snapeovi. I on, stejně jako ona, zjevně nedokázal potlačit zachvění.

„No?" kůže na Voldemortově tváři sebou v místech, kde mělo být obočí, zacukala. Každý přítomný do jednoho strnul. Zaskřípala židle a všichni se jako na povel otočili k původci onoho zvuku. Severus Snape se rázně postavil.

„Vím, že dopisy mluví o lecčem. Ale já mám mladého Malfoye na očích denně. Celá skupina okolo Pottera možná působí semknutě, ale stačí jeden poslední úder a roztříští se," pokynul Blair. Dívka přikývla: „Blaise se zmínil, že se mu podařilo navázat kontakt s Weasleyovou," potvrdila. Z Bellatrixiných rtů sklouzlo znechucené, avšak stále pobavené uchechtnutí. A nebyla jediná.

„Proč stále nefunguje rozplývavá skříň?" zpražil Pán zla pohledem oba přítomné, kteří se odvážili promluvit. Blair nahrbila ramena, jak náhle všechnu svou vůli soustředila na to, aby byla menší, ideálně aby splynula s okolím, bradavický profesor se usadil zpátky na židli. Ticho však nezavládlo na příliš dlouho, jak to k překvapení všech byla Narcissa Malfoyová, kdo promluvil.

„Pokud Draco nechce čelit odhalení, musí se přeci soustředit i na své školní povinnosti. Už je hodně daleko, a přitom před sebou má ještě skoro pět měsíců," zastala se svého syna. Na konto těch slov ji Voldemort probodl nenávistným pohledem.

„Brumbál také stále žije," řekl pouze. Tentokrát to nebyli jen Severus Snape a Blair Zabini, kdo si vyměnili pohledy. Nikdo však neměl, co k tomu říct.

***

Neboj se ji použít. Neboj se ji použít.

Draco se nenáviděl už jen za to, že těm slovům vůbec dovolil, aby mu opakovaně zaznívala myslí. Snape je přeci nemohl myslet vážně! Ne, ovšemže je myslel zcela a naprosto absolutně vážně. Jinak by mu je neříkal. Chlapec se necítil dost naivní na to, aby tomu věřil.

Bez otázky však ani přesto nezůstal. Zatímco se ztrácel v myšlenkách, když stoupal po schodech do sedmého podlaží, kde jeho cílem nebylo nic jiného než komnata Nejvyšší potřeby - pokud už svá slova myslel Snape doslovně, pochopil je Draco správně? Už jen při té představě se otřásl. Možná si dokázal představit, že by to byla cesta, která by jej téměř jistě dovedla k úspěšnému cíli, avšak on by přeci nic takového nedopustil.

Ne, nedopustil nebylo to správné slovo. Nikdy by nic takového nežádal.

Draco se zastavil uprostřed prázdné chodby, když se začaly ve zdi objevovat rysy jinak skrytých dveří. Přestože věděl, že je sám, rozhlédl se na obě strany, než vešel dovnitř.