Morsmordre

Patnáct

As They Burn - Origin

---
Věnováno terkamandova. Protože bez čtenářů by nebyl autor.
---

První záchvěvy zimy na sebe nenechaly dlouho čekat. Krajina kolem Bradavic začala oblékat podzimní šat, letní smaragdy ustupovaly kabátu jantarů, rubínů, kreolů a jaspisů. Hermiona, sedíc v okně, si přitáhla deku blíž k ramenům, svírajíc v rukou hrnek s horkým čajem.

Tohle období vždycky milovala. Mnozí kolem ní říkávali, že na podzim příroda umírá, stárne a ztrácí svou krásu. Hermiona to tak však nevnímala. Podzim byl jen další tváří světa uchovávající si své tajemství, kreslící štětci námrazy a mající svou vlastní osobitou duši.

Do věže vniknul závan ledového vzduchu, Hermiona se bezděčně otřásla a vydechla, teplý vzduch se jí hned u rtů začal srážet v obláček páry.

„Hermiono!" Dívka sebou vyděšeně trhla, ani si nevšimla, že by se k ní někdo přiblížil. To se jí poslední dobou stávalo často. Od chvíle, kdy se poprvé podívala do těch očí. Vládla v nich bouře, šedá mračna prolínající se blankytnou oblohou, vír emocí, který ji dokázal polapit a připravit o hlavu.

„Ginny," Hermiona odvrátila tvář od okna a zadívala se na svou přítelkyni. Musela až sem běžet, jinak by hlasitě nelapala po dechu, červeň ve tvářích mohla směle konkurovat jejím vlasům.

„No kde kruci jsi?" založila si Ginny ruce v bok a lehce se předklonila. „Hledáme tě po celém hradě! Přeci si nenecháš ujít poslední předvánoční výlet do Prasinek," zasupěla.

„To ne, já zapomněla," vyhrkla Hermiona. Ginny jen přikývla - vždyť to přeci teď řekla. Hermiona položila hrnek na parapet, shodila si deku z ramen a vyskočila na nohy. „Kde mám věci?" zeptala se nelogicky, nebylo příliš míst, kde by mohly být. Ginny nad chováním kamarádky jen protočila očima.

„Asi v pokoji? Chováš se nějak divně," odtušila, ale její dodatek Hermiona už nemohla slyšet, jak sprintem zamířila k věži s dívčími ložnicemi. V pokoji si přetáhla přes hlavu teplou mikinu, vklouzla do rukávů bundy a zapla zipy vysokých kozaček. Nezáleželo jí ani trochu na skutečnosti, že je oblečená jako typický mudla, že ani trochu nebude zapadat do kouzelnické společnosti. S rukou na kapse se ujišťujíc, že má u sebe peněženku i hůlku, sáhla po pletené čepici a šále a seběhla zpátky do společenské místnosti za Ginny.

„Můžeme," vyhrkla.

„Holka, ty jsi fakt nějak mimo," zavrtěla Ginny hlavou a obě dívky se vydaly do vstupní síně.

Že prakticky všichni studenti už byli na cestě do Prasinek, nebylo vlastně žádným překvapením. U dveří čekali jen Harry, Ronald a Dean. Hermiona se rozhlédla, jestli někde nespatří i Levanduli. Nikde nebyla.

„Tady jste!" zvolal Dean radostně a rozevřel náruč, Ginny mu do ní ochotně vběhla.

„A kde je Levandule?" zarazila se Hermiona, dala si však více než záležet, aby ostatní její tichá slova neměli šanci zaslechnout.

„Tak jdeme?" zavěsila se Ginny do Deana, a aniž by počkala na odpověď, společně vyšli ze dveří. Hermiona cítila, jak jí obočí pomalu stoupá vzhůru při pohledu na Harryho výraz. Přeci jen jsou oba její přátelé. Může je snad nechat se ve svých citech plácat? Odhodlaná s tím něco udělat, teď hned, ignorujíc Ronalda zamířila k Harrymu.