Morsmordre

Deset

Asking Alexandria - Here I Am

---
Věnováno BeatrisieRosseau. Ano, už zase. A proč? To myslím říká text sám za sebe. 🖤
---

To schodiště neznal. Což ho svým způsobem vlastně ani tolik nepřekvapovalo. Copak měl v popisu práce znát každou bradavickou chodbu? Stupeň za stupněm sestupuje až k patě schodiště, dával si záležet, aby jej neslyšela, třebaže vlastně nevěděl, proč tomu tak chce. Možná se bál, že by utekla...

Grangerová seděla na jednom z posledních stupňů, tvář v dlaních, a hlasitě vzlykala. A Draca zachvátil náhlý nevysvětlitelný vztek. Kdo jí takhle ublížil? On to tak rozhodně nenechá! V tu chvíli na to ale nebyl čas. Potlačil to náhlé pro něj iracionální nutkání vytáhnout hůlku a proklít celý svět, místo toho sešel až dolů a opatrně, aby se dívky, která mu však nevěnovala nejmenší pozornost, ani nedotkl, nevyděsil ji, se posadil na schody, o jeden stupeň výš než ona. Ale nedotkl se jí. Jako by mu v tom kromě onoho strachu něco bránilo...

Zavrtěl hlavou. Ne, ona je očividně natolik mimo, že jej ani nevnímá. Ještě může odejít.

Jenže on odejít nechtěl. A to mu jako důkaz stačilo. Posunul se o schod níž, na její úroveň, a přisunul se těsně k ní. Když těsně, tak vskutku těsně. Aniž by přemýšlel nad svým jednáním nějak víc, natáhl ruce a, omotaje je kolem dívčiných třesoucích se ramen, přitiskl si ji k sobě. Hluboko v myšlenkách se nedokázal ubránit té zoufalé otázce, co by asi dělal, kdyby sem někdo přišel a viděl je. Vzápětí si však vynadal. Na takovéhle pitomosti teď není čas.

„Ššš, no tak, bude to dobré," šeptal jí tiše do vlasů, jednu ruku víceméně kolem jejího pasu, tou druhou ji zlehka hladil mezi lopatkami. Sotva se jí dotkl, jako by ztuhla, ale jen na chvíli. Několik vteřin, kdy se ho zmocnily ty zoufalé výčitky, že ani na uchlácholení zraněné duše není dost dobrý, se bránila, ne že by se mu snad snažila vytrhnout, jen se od něj odvrátila na druhou stranu, to byla veškerá její reakce. Napadlo ho, jestli by ji neměl spíš pustit, zda to není její způsob, jak mu dát najevo, že chce být radši sama-

Ale neudělal to. Trvalo jen dalších pár úderů srdce, než povolila. Otočila se k němu čelem, omotala kolem něj ruce, skoro jako by se bála, že by mohl zmizet, a zabořila mu tvář do prohlubně mezi krkem a ramenem. Téměř ihned začal pociťovat tu slzami mokrou probrečenou skvrnu na své košili, ale neřešil ji, ta teď nebyla důležitá. Šlo o ni. Třebaže ať svůj mozek namáhal sebevíc, nedokázal přijít na to, co ji mohlo takhle rozhodit.

Na chodbě panující ticho prořezávaly pouze dívčiny vzlyky. Schoval jí tvář do vlasů, mumlaje tichá slůvka útěchy, která však stejně nemohla slyšet, zhluboka vdechuje její vůni. Třebaže jí nikdy nebyl tak blízko, jak je možné, že si oné opojné vůně nikdy dřív nevšiml?

Nevěděl, zda se uklidnila a znova roztřásla, či se klepala po celou tu dobu a nyní to jen začalo nabírat na intenzitě, nebyl si jistý. Přesto nemohl tu změnu nepostřehnout. Jako by se k němu bezděčně přitiskla ještě víc, v prstech nemilosrdně drtíc látku jeho košile. Zareagoval na to bez přemýšlení, stejně tak i on sám zpevnil sevření kolem jejího těla, drže ji k sobě pevně přitisknutou.

Uvědomil si to vlastně úplně náhle a zcela nepodmíněně. I tak mu ovšem trvalo, než si tu sobeckou myšlenku dokázal připustit, vyslovit ji v myšlenkách - až příliš se bál, jak by se s tím dokázal smířit, jak by s tím dokázal žít. Jenže k čemu jinému je strach než k tomu, aby nás omezoval a držel od věcí, co chceme dělat? Odhlédl-li sobecky od té skutečnosti, že ona v pořádku není, že nemá právo teď přemýšlet nad sebou - byl šťastný. Navzdory všemu, co proti němu stálo. Jeho rodina, jeho přátelé - vskutku byli jeho přáteli? - jeho úkol, černé tetování zdobící jeho levé zápěstí, jeho kolej. Ale teď, daleko od všech, jejichž očekávání by musel plnit, konečně si mohl dovolit být tím, kým chtěl. Být sám sebou. Být s ní.