Morsmordre

Osmdesát

Helloween - Forever And One

---
Věnováno BeatrisieRosseau. Nebýt tebe, tento příběh nikdy nevznikne.
---

„Bolí to hodně?" zeptal se starostlivě Draco. Seděli vedle sebe v kuchyni Malfoyových a on jí kapesníkem opatrně stíral krev z poraněné paže. Ostatní Smrtijedi už byli v suterénu Manoru, oni jen čekali, až je k sobě zavolají.

„Jako když se pořežeš," mykla Hermiona rameny a sykla bolestí, když Draco omylem vjel cípem látky do rány.

„Promiň!" začal se okamžitě omlouvat, ale pak se zarazil, když začal rozeznávat dílo své šílené tety. „Ona ti tam vyřezala-" nedořekl, Hermiona se podívala na své levé zápěstí. Krví se tam plnilo osm písmen. Mudblood. Mudlovská krev. Mudlovská šmejdka. Jako by snad Belatrix chtěla, aby Hermiona na svůj původ nikdy nezapomněla.

Hermiona si to slovo přečetla několikrát, skoro jako by mu nemohla uvěřit – třebaže moc dobře věděla, jak je pravdivé. Přesto to bylo jako dostat ránu do žaludku. Zvedla hlavu a pohlédla Dracovi do očí. „Bude to znít příliš nepatřičně, když řeknu, že jsem na svůj původ hrdá?" zeptala se tiše a naklonila hlavu ke straně.

„Vůbec ne," zavrtěl Draco hlavou. „Nemluvíš totiž jen o své krvi, ale i o svých rodičích. A ti dali světu nejen skvělého člověka a výbornou čarodějku, ale hlavně mně dali úžasnou přítelkyni," přitáhnul si Hermioninu pořezanou ruku ke rtům a políbil ji na klouby. „Já jsem hrdý na tebe," zadíval se jí do očí.

Pán zla měl zřejmě nepopiratelný talent vybírat si ne zrovna vhodné chvíle. Dracovo Znamení se nejenže rozehřálo, ba doslova začalo pálit. Bylo to tady. „Už nás volají," povzdechnul si nahlas a zvednul se ze židle, strkaje si kapesník od dívčiny krve do kapsy, její ruku ale nepustil. Hermiona jen beze slov přikývla a sama vstala. Nechala se přitáhnout do Dracova objetí, načež se rozešli do suterénu domu.

Sotva se dostali pod úroveň povrchu, v Malfoy Manor se citelně ochladilo. Hermiona se otřásla, ale nebylo to jen náhle nižší teplotou. Možná byla odhodlaná a rozhodnutá, ale nervozitě se přesto ubránit s to nebyla.

„Bude to dobré," zašeptal tiše Draco.

Hermiona se už už nadechla, aby si od něj vyžádala slib, ale nic neřekla. Nechtěla, aby jí musel na její vlastní přání slíbit něco, co by nemohl splnit. Vydechla a pokusila se vystrouhat na tváři úsměv. Příliš přesvědčivý nebyl. „Já vím."

„Miluju tě," podíval se jí Draco do očí. Hermiona neodpověděla. Jen ho pevně objala. A pak prošli dveřmi, před nimiž se zastavili.

Na první pohled uvnitř byla tma. Hořelo však jen příliš málo svící, než aby podzemní prostor dokázaly řádně osvětlit. Hale dominoval dlouhý stůl, v jeho čele seděl lord Voldemort. Z ostatních míst byla obsazená kromě dvou úplně všechna. Každý jeden Smrtijed na sobě měl dlouhý černý plášť a kápi nasazenou, přesto však Hermiona dokázala některé z těch, kteří k ní byli čelem, rozeznat. Dlouhé platinové vlasy patřily Dracovu otci, odbarvené konečky zase značily Melissu. Tedy Blair. Bude jí chvíli trvat, než si na to jméno zvykne.

„Sešli jsme se zde kvůli nečekané, přesto však důležité události," začal pomalu Voldemort, jako by snad na dnešek schůze svolaná nebyla. Prakticky šeptal a jeho hlas se prolínal s šustotem, jak se okolo jeho nohou plazil had, přesto mu bylo rozumět velice dobře. Hermiona s Dracem zůstali stát ve tmě stranou.