Morsmordre

Osmnáct

Rings of Saturn - The Husk

---
Věnováno klaraotmarova. Protože bez čtenářů by nebyl autor.
---

Za okny lokálu již panovala pouhým okem neprůhledná tma. Čarodějové z Prasinek osvítili lucernami nejen celou vesnici, před nocí byla chráněná i cesta zpátky na hrad. V hospodě plápolal oheň v krbu a ve vzduchu nad stoly poletovaly hořící svíce. Nikdo si nemohl všimnout huňatých bílých vloček padajících z mračen na obloze.

Hermiona postavila prázdnou sklenici na stůl a ta se převrhla, do takové míry jí nepatrné množství alkoholu obsažené v masovém ležáku dokázalo zbavit nejen správného odhadu vzdáleností. Nevěděla, kolik už jich vypila. I samu sebe si uvědomovala jen nepatrně.

„Pojď, Hermiono, už je třeba jít," popadl dívku Harry za ruku a pokusil se ji vytáhnout na nohy.

„Ne," zavrtěla divoce hlavou, až se jí vlasy rozlétly kolem hlavy. „Já ni- nikam nejdu," vyslovovala pečlivě, o to důraznější však byla skutečnost jejího ztěžklého jazyka.

„Ale jdeš. Z tohohle se musíš vyspat," pokynul Harry Ronovi. Ten odběhl, jen aby se vzápětí vrátil s dívčinou bundou v rukách. Společnými silami do ní Hermionu navlékli a pomalu a opatrně, každý z jedné její strany, se vydali ven z hospody u Tří košťat. Hermiona zakopla o práh. Oba ji včas zachytili, takže se neodporoučela k zemi. To jí však nezabránilo v tom, aby se divoce nerozhihňala.

„Co ji mohlo tak strašně setnout, aby se takhle opila?" podivil se Ron. Odpovědi se mu však dostalo jen v podobě sněhu zakřupavšího pod podrážkami jejich bot.

„Jé, sněží!" vykřikla Hermiona, jen při pouhých dvou slovech několikrát zaškytala - a to ji rozesmálo ještě víc. Pokusila se Harrymu a Ronovi vytrhnout, jak se natahovala po padajících vločkách. Marně.

„Hermiono, já tě prosím, pojď zpátky do hradu," povzdechl si Harry, do hlasu mu začaly pronikat stíny zoufalství. Po několika chytnuvších vločkách se nakonec rozhodla splnit jeho přání. Zavěšená mezi oběma chlapci, klopýtala žádaným směrem. Nebo spíš ji oni dva táhli.

Majíce s dívkou dostatek práce, ani jeden si neměl šanci všimnout tmavého stínu opřeného o jednu z lamp. Stínu v černém, však s platinovými vlasy. Draco Malfoy nedokázal zabránit zamračení, které se mu při pohledu na tři Nebelvírské vkrádal na rty. O to více bylo nepochopitelné, že si až příliš jasně uvědomoval, proč se Hermiona chová tak, jak se chová. Události jen před pár hodinami minuvší ho nenechávaly na pochybách.

„Tak co, Draco, jdeš do hradu s námi?" Při těch slovech sebou Draco trhnul, až jím zpětný ráz jeho vlastního pohybu udeřil o lampu. Teprve díky tomu si uvědomil, jak pevně ji celou dobu svíral. Draco si bezděčně promnul naražené rameno a vzhlédl.

„Kolik praváků jste šikanovali?" nadzdvihl místo odpovědi na Pansyinu otázku obočí, když Pansy zavěšenou do Blaise spatřil stát s uvolněným a pobaveným úsměvem sotva pár stop před sebou.

„Ani moc ne," odpověděl Blaise, přes tvář mu přelétl stín nechápavosti. „U Prasečí hlavy jich moc nebývá. Spíš nám řekni ty, proč na ty Nebelvírské tak zíráš? pohodil Blaise hlavou směrem k ve tmě mizejícím zádům Grangerové, Pottera a Wesleyho. Draco si nemohl být jistý, zda se mu v tom okamžiku podařilo udržet svou pověstnou kamennou tvář.

„Máš snad v plánu si s nimi trochu pohrát? Procvičit si některou ze zakázaných kleteb?" dodala Pansy, zle se šklebíc, její hlas až výsměšně potemněl. K překvapení jich obou, Blaise i Pansy, však Draco jen, ve skrytu duše úlevně, že si ničeho nevšimli, zavrtěl hlavou.