Morsmordre

Šedesát osm

Skid Row - 18 And Life

---
Věnováno Lindula10. Protože bez čtenářů by nebyl autor.
---

Výlety do jediné britské čistě kouzelnické vesnice rozkládající se na druhém břehu jezera pod hradem byly víceméně jediným rozptýlením, jež studenti Školy čar a kouzel v Bradavicích měli. Jistě, mohli odjet domů na Vánoce, ale ty byly ještě pořád v první polovině roku. Mohli odjet domů na Velikonoce, toho však naprostá většina studentů nevyužívala, jak je učitelé tou dobou už zahlcovali úkoly do hodin, aby se ujistili o připravenosti svých svěřenců na závěrečné zkoušky. Nyní tak, když nad přírodou zavládlo jaro ve své plné kráse a síle, se Prasinky staly místem, kam se všichni těšili.

„Vando!" zakřičel Ronald a zamával rukou ve vzduchu, když si v davu všimnul své přítelkyně. Hnědovlasá dívka se jen zachichotala něčemu, co jí řekla kamarádka, a přiběhla k Ronaldovi.

„Lonánku!" vypískla a skočila mu kolem krku. „Kam dneska půjdeme?"

Jeho odpověď už Hermiona nevnímala. Sama se rozhlížela po davu, zda se jí nepodaří zahlédnout jednu konkrétní tvář - snažila se ale, aby to nebylo příliš okaté, jak po jejím boku kráčel Harry. Chlapec s jizvou ve tvaru blesku byl možná zamlklý, neboť Ginny s nimi ten den nešla, jak se rozhodla víkend radši věnovat učení se na NKU; to nicméně neznamenalo, že by si Hermionina pátravého pohledu nemohl všimnout.

„A kam půjdeme my?" zeptala se a usmála se v pokusu ho rozmluvit.

Harry zatřásl hlavou a posunul si brýle na nose. „Určitě se chci zastavit do Medového ráje, přinést Ginny něco sladkého, když ji čekají ty zkoušky," zašklebil se, když si vzpomněl na vlastní loňský rok - vzápětí se však oba, Harry i Hermiona, zachmuřili. Loňský školní rok. Nechtěli vzpomínat na to, jak skončil. Oba je to stále trápilo.

Hermionu něco zatahalo za vlasy. Poplašeně se ohlédla, ale nikoho neviděla. Až když se pohledem vracela zpátky před sebe, zaznamenala na svém rameni něco bílého. Stočila k tomu jen oči, aby si Harry nevšimnul, že jej přestala vnímat. Byl to maličký ptáček poskládaný z papíru. Naklonil svou papírovou hlavičku ke straně v tak bolestně známém gestu, jejž sama bezděčně pochytila, dívka lehce pokývla v odpověď. Origami se samo rozložilo, aby mohla spatřit dvě písmena na lístku napsané smaragdově zeleným inkoustem. Ch ch. Nebylo těžké pochopit, co to znamená. Ptáček se znova složil a po dalším Hermionině kývnutí, čímž přijetí zprávy potvrdila, se z dívčina ramene vznesl a odletěl pryč.

„... a ty?" dokončil zrovna Harry otázku a podíval se na Hermionu právě ve chvíli, kdy i ona stočila pohled na něj, jestli si třeba té zprávy náhodou nevšimnul. Ne, vskutku nedávala pozor, co Harry říká ani na co se jí ptá. Předpokládala však, že mluvil o tom, co v Prasinkách hodlá dělat, a dotazuje se jí na totéž.

„Jsem hlavně ráda, že jsem venku z hradu, budu se chtít projít, nadýchat se čerstvého vzduchu," po očku sledovala Harryho výraz, z něhož si troufala odhadnout, že se s odpovědí na otázku trefila, okamžitě jí z ramen opadlo napětí. „Možná půjdu lesem k Chroptící chýši," tam se se Siriusem, kvůli jehož smrti se od loňska oba trápili, poznali - a třebaže to nebyl ten hlavní důvod, proč chtěla jít zrovna tam, bude to tak trochu, jako by za něj v mudlovském světě zapálila svíčku. „Třeťáky už bázeň z chýše opadla a ani starší ročníky tam nijak výrazně nechodí. Bude tam klid," zamyslela se a vzápětí si skousla ret, když si uvědomila, že by třeba Harry mohl chtít jít s ní.