Morsmordre

Sedmdesát čtyři

Harakiri For The Sky - Calling The Rain

---
Věnováno lunanettie. Protože bez čtenářů by nebyl autor.
---

Nejdražší Liss,

moc se Ti omlouvám, že jsem se tak dlouho neozvala! Nehodlám lhát a nehodlám zapírat. V poslední době se toho doopravdy dělo více než dost. A teď opravdu nemám na mysli závěrečné roční zkoušky. Všechno se začíná komplikovat.

Takže se mám dost mizerně. Možná to vyzní poněkud šíleně, ale u nás na škole jako by se něco dělo. Než se zeptáš, ne, vůbec nevím, co to je a ani jako to vysvětlit. Je to spíš jen takové jakési tušení. Ale nejsem jediná, kdo si toho všimnul. Ví se to tady tak nějak obecně. A to je taky možná jádro jednoho z problémů. Podprahové napětí ve škole se odráží i na lidech. Připadá mi, že se všichni odcizujeme, vazby se rozplétají, každý bojuje sám za sebe.

Skamarádila jsem se s jedním klukem, co je o rok níž než já. Nic mezi námi není, aby sis hned nemyslela, prostě jen oba máme podobné zájmy, občas si rádi popovídáme, když se nám sejdou pauzy v rozvrzích. Vzal si za takový svůj osobní úkol, že zjistí, co se děje, a mě do toho okamžitě navezl taky. Docela nepěkně jsme se pohádali kvůli tomu, že jsem za dva dny na nic nepřišla.

O kamarádce Ginny jsem ti vyprávěla. Ta teď řeší problémy se svým klukem, s Harrym, který, jak to tak vypadá, možná o tom všem, co se děje, by mohl něco vědět. Ale nic neřekne.

A Harry s Ronaldem, s nimiž jsme se tolik lety bavili? S těmi je to ještě složitější. Než to vysvětlovat složitě, řeknu to trochu jednodušší oklikou.

Draco. Zamilovala jsem se. Miluju ho tak moc, až mě to bolí. Ale mí přátelé ho nemají rádi. Kvůli tomu, co k tomu klukovi cítím, o své přátele začínám přicházet. Mrzí mě to, ale Draco je pro mě důležitější. Cítím se s ním šťastná. Doopravdy naživu. Poznávám jeho svět. Víš, jak to myslím, i my dvě máme trošku jiný svět.

Je to... Je to už několik dní, co se se mnou rozešel. Ne snad kvůli tomu, že bychom se pohádali. Tvrdí, že mi nechce brát šanci na vlastní život. Může to znít zvláštně, ale na jednu stranu jeho rozhodnutí chápu – sama si pro něj nepřijdu dost dobrá. Zlomil mi srdce, ale miluju ho pořád stejně. Snad mě jen mrzí, že mi nedovolil říct k tomu svůj vlastní názor. Osud nám nepřeje, abychom byli spolu.

Ale co. Stalo se, a i když je to těžké, jdu dál. Což mě přivádí k prázdninám: i já se na Tebe moc těším! Už abych byla doma. Nemůžu ale zatím říct, jestli přijedu na oba měsíce. Před příštím ročníkem škola pořádá každoroční prázdninové soustředění. Měsíční. Pro studium je to dobré, ale je to na celý srpen. Ještě netuším, zda tam pojedu, nebo ne, mezní termín pro přihlášku je v polovině července, budu se chtít nejdříve domluvit s rodiči. Jak je znám, oni budou chtít, abych jela, ale vidět je, být s nimi po celém roce jen jeden měsíc? Nu, uvidíme.

Moc se mi po Tobě stýská, Liss, vskutku moc. Chybíš mi. Těším se, až se zase uvidíme.

Zdraví Tě Hermiona

Hermiona se cítila hrozně, že při tom všem, co se dělo, na Melissu dočista zapomněla. A cítila se ještě hůř, že po takové době, kdy si nevyměňovaly své dopisy, na ni tak sobecky vysypala vše, co ji trápilo, a zároveň jí lhala, když všechno upravovala okolnostem medlovského světa. Kdyby jen trošku přemýšlela, neběžela by s bezprostřední odpovědí do sovince, klidně by odepsala až zítra, ale srovnala by si myšlenky a odepsala by Lisse, že jí také moc chybí.