Morsmordre

Padesát čtyři

Mister Misery - Tell Me How

---
Věnování Sandruska99. Protože bez čtenářů by nebyl autor.
---

„Takže, kde přesně jsi říkal, že ten problém je?" obešla Hermiona už alespoň po osmé rozplývavou skříň a se zamyšleným výrazem do ní klepala hůlkou, mumlajíc si při tom tichá slova, kterým nerozuměl.

Draco tomu stále nemohl uvěřit. Nebo možná spíš odmítal. Že jsou tady, spolu, že stojí před Dracovým úkolem od Pána zla a společně hledají chybu v jeho řešení. Když se spolu pomalu probírali knihou z oddělení s omezeným přístupem, Draco se snažil tak urputně nemyslet na skutečnost, že v komnatě sedí spolu s možná nejchytřejší čarodějkou v Bradavicích momentálně studující a jen pár kroků od nich je rozplývavá skříň, se kterou si už sám nevěděl rady - až mu na rameni přistál holoubek. Hermiona okamžitě pochopila, že to není jen pouhá náhoda, že jde o něco víc. Draco jí nechtěl lhát. Takže když se ho zeptala, co to znamená a co se děje, všechno jí řekl. Co je zač rozplývavá skříň, kde má své dvojče, že je tady v komnatě - a že dostal úkolem od Pána zla ji opravit. Možná jí neřekl, za jakým přesně to má být účelem, tuto informaci ostatně nesdělili ani jemu. Ani jeden z nich však nebyl hloupý, aby si to nedokázal alespoň zčásti domyslet. O to větší pak bylo Dracovo překvapení, když mu Hermiona nabídla svou pomoc. Když mu navrhla, že se na rozplývavou skříň podívá, poněvadž jako někdo, koho netlačí povinnost, bude mít větší šanci najít, kde se stala chyba. A Draco přikývl.

„To právě nevím," povzdechl si Draco a zvedl pohled k holoubkovi sedícímu na horním okraji skříně, odkud ptáček oba čaroděje, kteří se chystali zpečetit jeho osud, pozoroval.

„Ať totiž přemýšlím, jak přemýšlím," poklepala si Hermiona na ret a zastavila se před Dracem, „žádné chyby se zkrátka dopátrat nemůžu," opatrně načala myšlenku, která už se ji chvíli líhla v hlavě.

„Ale jak je to možné? Nemohla jsi něco přehlédnout? Pokud žádná chyba nikde není, proč pořád," nedořekl Draco, místo toho svůj pohled opět věnoval holoubkovi nad jejich hlavami. Jeho nevyřčená otázka byla jasná: proč pokaždé nepřežije, proč se ptáček vždy vrátí mrtvý?

„Díváš se na to moc zblízka, Draco. Zkus si zachovat trochu větší odstup," vybídla Hermiona chlapce a skoro jako by chtěla svá slova demonstrovat, udělala krok od něj a znovu klepla na dřevo skříně hůlkou. „Ty skříně jsou dvě. Obě byly poškozené," řekla Hermiona a čekala, jestli se Draco chytí. Jestli pochopí, kam tím míří. Nezdálo se však, že by pochopil směr jejích slov, jak se na ni jen nechápavě díval. Neměla mu to ovšem za zlé. Na jeho místě by ji to také nenapadlo.

„Draco, ty jsi tu skříň opravil správně. Chyba musí být v té druhé," vysvětlila Hermiona konečně, co má vlastně na mysli.

„U Borkina a Burske? Ne, to je hloupost. Tu přeci opravovala Bellatrix a - počkej, ty to myslíš vážně, že?" přerušil Draco své blábolení, když si všimnul Hermionina výrazu. Na svou rezignovanou otázku ani větší ujištění nepotřeboval.

„Jinak by to nedávalo smysl," potvrdila Hermiona i slovně.

„Ale co teď uděláme?" došlo Dracovi, že touto skutečností vyvstává další, mnohem nepříjemnější otázka.

„To záleží," zkopírovala Hermiona jeho gesto, když se opřela ramenem o skříň. „V tuhle chvíli máš asi jen dvě možnosti. Buďto Smrtijedům na rovinu řekneš, že jsi udělal všechno správně a chyba je na straně Bellatrix..."