Morsmordre

Padesát devět

Miss May I - My Desteuction

---
Věnováno Nikkianyone. Protože bez čtenářů by nebyl autor.
---

Draco Malfoy nervózně přešlapoval na chodbě přede dveřmi vedoucími na ošetřovnu, v prstech svíral knihu nedovoleně odnesenou z oddělení s omezeným přístupem tak silně, až mu zbělaly klouby. Tolik toužil vzít za kliku, otevřít dveře a vstoupit dovnitř, moct ji znovu spatřit a ujistit se, že je v pořádku; ale nedokázal to. Stejně jako touha jím cloumal strach a obavy, až příliš čerstvá byla ta vzpomínka, jak sem za ní přišel naposledy. Jak se jí rty roztáhly v širokém úsměvu, když ho spatřila stát ve dveřích. Jen aby mu pak doslova zmrazila krev proudící žilami, pokládajíc tiše tu zásadní otázku, jestli neví, co se stalo, proč skončila na ošetřovně.

Hermiona Grangerová se možná po tolika Dracem protrpěných dnech probudila. Pro něj však jako by to byla jen polovina úspěchu. Rozplývavá skříň, oběť, kterou se pro něj, ne, ne pro něj, ale kvůli němu rozhodla podstoupit, to vše jako by bylo pryč. Draco se cítil, jako by z něj někdo vyrval kus jeho samého. V tu chvíli pro něj její zapomnění bylo totéž, jako kdyby se nic z toho vůbec nestalo. Nechtěl ani jen pomyslet na tu možnost, že by se jí ony ztracené vzpomínky už nemusely vrátit vůbec.

Osud se rozhodnul chlapcovu nerozhodnost vyřešit za něj, jak dveře ošetřovny někdo otevřel v očividném úmyslu vyjít ven. K zamračení Draco nepotřeboval víc než rozeznat jeho tvář.

„Ty?" zasyčel Adam Coleman, havraspárský prefekt pátého ročníku, a zastavil se uprostřed kroku.

„Na totéž se ptám já," procedil Draco skrz zuby a potlačil chuť vytáhnout hůlku a vyslat nějakou vskutku nepěknou kletbu. Ani náhodou se mu nelíbilo, jak se ten kluk motal kolem jeho Hermiony. „Co tady děláš?" upřesnil Draco nenávistným tónem svou otázku.

Adam udělal krok ze dveří a přivřel je, aby nikdo z ošetřovny nemohl být svědkem jejich výměny názorů; ale nezavřel je úplně. „Byl jsem se podívat, jak se daří Hermioně. Je to snad trestné?" Adamův pohled potemněl.

„U tebe jo," ucedil Draco nenávistně.

„Jestli jsi zapomněl, Malfoyi, tak jsem to byl já, kdo ji dostal na ošetřovnu. Mám dost podstatnou zásluhu na tom, že pořád žije. Nemůžeš mi upřít právo se za ní zastavit a zjistit, jak se jí daří," zaťal Adam zuby, až se mu vyrýsovaly šlachy na krku.

„Jestli jsi nezapomněl, Colemane, tak jsem to byl já, kdo tě pro ni poslal, protože kdyby mě kdokoli ze Zmijozelu vidět nést ji na ošetřovnu, byla by teď mrtvá. Definitivně. A to víš stejně dobře jako já. Takže se mi laskavě přestaň stavět do cesty a povyšovat se nad ostatní," zavrčel Draco tiše a nebezpečně, prsty volné ruky sbalené v pěst. Z očí mu zírala šelma. Připravená zaútočit.

„Jediný, kdo v sobě vidí víc než v ostatních, jsi tady ty, Malfoyi. Zodpovědnost za to, že nedýchala, neseš jen ty sám," zamumlal tiše Adam, Draco mu přesto rozuměl každé slovo. K jeho překvapení však ten drzý Coleman neudělal nic dalšího - jen se otočil na patě a rozešel se pryč, tím Dracovi zároveň otevřel dveře ošetřovny. Draco ovšem moc dobře věděl, že z této konfrontace vyšel jako poražený. Coleman ostatně neutekl; odešel jako vítěz.

Draco zatřásl hlavou, aby si z ní vyhnal nepříjemné a zlé myšlenky. Teď se tím klukem nebude zabývat. Ne, když až na Hermionu a madam Pomfreyovou zela ošetřovna prázdnotou, jak mu napovědělo opatrné nahlédnutí. Donutil se proto nezaváhat; prostě vešel dovnitř a zavřel za sebou dveře, oči upřené na dívku na jediném obsazeném lůžku.