Morsmordre

Jedenáct

Arch Enemy - The Eagle Flies Alone

---
Věnováno Karoline__b. Protože bez čtenářů by nebyl autor.
---

Parkinson Palace dával svému okolí více než dost jasně najevo, že v něm bydlí velevážená, důležitá a mocná rodina. Stejně tak jako Malfoy Manor nenechával nikoho na pochybách o síle a postavení rodu vlastníků.

Domov kouzelníků nesoucích jméno Zabini do zcela očekávatelného vzorce velkých a honosných sídel, ať už mramorově bílých či obsidiánově černých, však ani zdaleka nezapadal. Ano, možná se pyšnil rozlehlými podzemními komplexy, snad největšími ze všech sídel čistých kouzelnických rodů, na první pohled však šlo o nenápadný řadový domek na severozápadním předměstí Londýna, malou jednopatrovou stavbu s prostornou zahradou, na níž pracovali mudlové.

Na Anglii vskutku neobvykle, však na svět pod sebou slunce neváhalo po rozehnání bouřkových a dešťových mraků zasvítit svými paprsky. Černý dým vysoko nahoře na obzoru se nespokojeně zachvěl, nicméně i navzdory skutečnosti, jak snadno by mohl být spatřen, se zkroutil do spirály a začal se snášet na příjezdovou cestu.

Ze sloupce rozprsknuvšího se o mozaiku vykachlíkovaného chodníku vedoucího dvorem ke dveřím vystoupila dívka.

Nezdála se být ničím výjimečnou či pozoruhodnou, s výjimkou způsobu, jímž přicestovala. Štíhlá, průměrně vysoká, mohlo jí být nejvýše třiadvacet let, spíše však méně. Hnědé vlasy jí okamžitě uchvátil do svých prstů lehký větřík. Mudlovský top jí odhaloval holá ramena, stejně tak ryze mudlovské džínové šortky nechávaly svět spatřit její dlouhé nohy, nejeden mládenec při pohledu na ně ztrácel hlavu. Naučeným pohybem si vsunula hůlku do kapsy a nemilosrdně si stáhla povlávající vlasy rukou na rameno. Zrak jí padl na zesvětlené blonďaté konečky. Potřebovala přeci působit důvěryhodně. Normálně.

Vysoké jehlové podpatky každým krokem udávaly neměnný rytmus, dokud nezastavila před dveřmi a nezabodla prst do klíčové dírky na vnějším panelu krabičky s mudlovským zvonkem. Domem se rozlehlo vyzvánění - jiné, než vydával zvonek - jen aby se dveře vzápětí rozletěly dokořán.

Nemohlo být pochyb, že ta žena je čarodějka.

„Blair, dceruško moje!" vykřikla překvapeně a nadšeně zároveň. Dívka se rozesmála a padla ženě do náruče.

„Mami, tolik jsi mi chyběla!" Obě ženy vešly do útrob domu.

„Máte nějaké zprávy od bráchy?" vyhrkla Blair, sotva dveře zapadly na své místo. Do chodby už, přilákán známými hlasy, vkročil i pan Zabini.

Kdyby někdy měl někdo příležitost spatřit sourozence spolu, za spřízněnou krev by je nepovažoval. Sestra s bratrem se sobě téměř vůbec nepodobali. Blair zdědila hnědé vlasy a světlou pleť po otci, třebaže jasně nesla matčiny rysy. Ty otcovy zrcadlil zase bratr, spolu s matčiným černým závojem a kůží v odstínu mléčné čokolády.

„Nu, vlastně ano, máme," přisvědčil pan Zabini poté, co i on dceru objal. „A vskutku zajímavé. Týkají se naší věci," pozvednul levnou ruku v jasném znamení, o čem vlastně mluví. Na předloktí se mu vinul z lebky vylézající had.

„Také mám pár zajímavých zpráv," přikývla Blair. „A propo, kdy má být vlastně zahájená schůze? Musím ze sebe ještě udělat čarodějku," vytáhla ze zadní kapsy ubrousek, lehce ho naslinila a přejela si po svém vlastním levém zápěstí. Setřený make-up odhalil stejné tetování, jaké měl její otec.