Together we can make it [Marcus & Martinus]

1

  Probudila jsem se v půl páté ráno a i přes svou snahu usnout, se mi to nepodařilo. Musela jsem přemýšlet nad celým týdnem ve škole. Tento týden by neměl být nijak zvláštní, ale i přesto se mi tam rozhodně nechce. Ne kvůli učení a testům, ale kvůli lidem. Teď to zní asi lehce zvláštně, ale není to tak, že by moji spolužáci byli špatní, já mezi ně jen nezapadám, což mi devět let s nimi moc nezpříjemňuje.

Přemýšlení nad mou třídu mi zabralo okolo hodiny a já se musela začít připravovat. Rychle jsem si šla vyčistit zuby, po chvíli se vrátila do pokoje a začala se oblékat.

Vzala jsem si černé džíny, první triko, co jsem našla, a přes něj černou mikinu přes hlavu. Vlasy jsem si sčesala do culíku a ještě se šla podívat na sociální sítě.

Že by byl Fred zase na lyžích a Gunnarseni konečně ve škole? Že by tam byl konečně klid a dva normálním lidi? Budu doufat.

Bylo něco okolo půl osmé, když jsem odešla do školy. Byl už květen, a tím pádem už bylo celkem teplo i v Norsku, takže jsem si žádnou bundu brát nemusela.

Bydlím deset minut od školy, ale i přes to jsem si dala sluchátka do uší a šla svižnější chůzí. Cestou jsem potkala několik spolužáků, kteří se spolu bavili a něčemu se smáli, ale tomu jsem nevěnovala moc velkou pozornost.

Naopak u školy moji pozornost získal Martinus, který pobíhal okolo školy, dokonce bez Marcuse, a snažil se všem něco vyblekotat. Takhle by se nechoval jen tak, něco se muselo stát. Co když třeba chce říct, že se jim ztratil pes? Nebo že mu Emma shodila telefon do záchodu? Co když někdo ublížil mému nejlepšímu kamarádovi Marcusovi?

Pomalým krokem jsem šla směrem k Tinusovi, i když se moc nebavíme, chtěla jsem mu pomoct. Mezitím se však Tinus vydal naproti mně a stál už přímo přede mnou. Koukal na mě s neuvěřitelným strachem a slzami v očích. Neváhal ani minutu, chytil mě za zápěstí a vedl nedaleko od školy, bylo mi jedno, že za chvíli začíná hodina, bála jsem se, co se stalo.

Cesta mám zabrala okolo dvou minut a po celou dobu jsme oba mlčeli. Najednou jsme zastavili před nejrušnější silnicí a já se zmateně rozhlédla okolo sebe. Vysvětlení se mi dostalo, když jsem se podívala na chodník hned vedle silnice.

Ležel tam Marcus s nohama úplně od krve. Neskutečně moc mu tekly slzy a já tak nějak tušila, co se mohlo stát. Nevěřím tomu, on nemůže takhle dopadnout.

Tinus už byl dávno u Marcuse a jediné, co jsem z jejich rozhovoru bylo: „proč zrovna Emilie? Nechci, aby mě takhle viděla.“

Když jsem se rozkoukala a uvědomila si, co vlastně vidím, šla jsem k nim a zblízka si prohlížela Marcusovy nohy. „Co se mu stalo?“ podívala jsem se na Tinuse a sama jsem neměla daleko od pláče. ,,Srazilo ho auto. J-já... Z-zavolej prosím sanitku,“ podíval se na mě Tinus s prosbou v očích a já okamžitě vyndala telefon.

Volala jsem s nimi asi tři minuty a jediná informace, kterou jsem dostala, byla taková, že za chvíli přijedou.

,,Před kolika minutami se mu to tak stalo?“ zeptala jsem se a sedla si hned vedle Maca. ,,Patnáct minut maximálně,“ zaskuhral Marcus a já se na něj soucitně podívala. ,,Hlavně se nezapomeňte ozvat, jak to dopadlo,“ řekla jsem ještě rychle, když už jsem slyšela, jak přijíždí sanitka.

Marcuse i s Tinusem odvezli a já se musela vydat zpět do školy.

Doběhla jsem do třídy ještě před zvoněním a všichni se na mě koukali zvláštními pohledy. To teď řešit nebudu, radši počkám na zvonění i učitelku.

  Vyučování oficiálně začalo a já celou dobu přemýšlela nad tím, co se bude dít s Marcusem. Tinus se tu celý den ani neukázal, ale já ho vlastně chápu. I když sama se o něj hodně bojím. Ne že bychom se poslední dobou nějak hodně bavili, ale dřív jsme bývali úplně nejlepší kamarádi. Je strašně laskavý, milý, obětavý, snaží se člověka rozveselit, když má špatnou náladu.

Takových lidí by to chtělo na světě víc, pak by všechno bylo hned hezčí. A když už tu tak mluvím o Marcusovi, tak Tinus je mu v tomhle hodně podobný. Člověka dokáže podpořit, zvednout mu sebevědomí a zlepšit mu den. Dohromady jsou dokonalá dvojka a ještě aby ne, když jsou dvojčata.

Po škole jsem vyrazila rovnou domů a měla plnou hlavu jen Gunnarsenů.

Proč Tinus nezavolal sanitku rovnou?

Jaktože Marcusovi přejeli jen nohy?

Zvládnou Marcusovi v nemocnici dát ty nohy dohromady?

Nebude ho to bolet?

Proč šel pro mě?

Co když za to můžu já?

  V hlavě jsem měla plno otázek a na žádnou z nich jsem neznala odpověď. Ani jedna odpověď. Prostě nic.

Ještě po cestě jsem odemkla telefon a podívala se na oznámení.

Žádné tam nebylo a to znamenalo jediné. Žádná zpráva o Marcusovi.

My dva se opravdu moc nebavíme, protože chápete, přece je to Marcus Gunnarsen s miliardou kamarádů a já nějaká pitomá Emilie, která si poví s každým maximálně tři slova a s Marcusem čtyři. Ještě před nějakou dobou tomu tak nebylo, asi jsem se jen odcizili, ale tohle by nás možná mohlo zase sblížit, kdyby mě nechal se o něj starat.

Už dávno jsem byla doma a byla si dát něco malého k jídlu. První na co jsem narazila byl rohlík, takže volba byla jasná. Vzala jsem si rohlík se sýrem.

Do svého pokoje jsem se vydala asi půl hodiny po příchodu a hned se rozvalila na postel. Ležela jsem tam okolo deseti minut a nakonec mi to nedalo a znovu jsem se podívala jestli mi někdo nenapsal. Ano, máte pravdu, nenapsal. Byla jsem se ještě podíval na stories Gunnarsenů, ale žádné tam nebylo. Určitě mají všichni dost práce s Marcusem, takže ani napsat nemusí.

Jenže co když nenapsali, protože je něco hodně vážného s Macem?

___________________

✓

Tady je jedna z mých dalších knížek a já bych byla moc ráda za jakékoli přečtení nebo ohodnocení. A snad se vám příběh zatím líbí. ♥️