Severus Snape

Prašiví čoklové

7.6.1994

Severus Snape (34), Juliette Nemesis (29)

Juliette celá uřícená doběhla do Bradavic na žádost samotného Brumbála, který jí poslal sovu v neobvyklý čas. Sova klovala do okna jako smyslů zbavená, tudíž mladou čarodějku probudila uprostřed noci, a dopis od starého kouzelníka byl všeříkající: Okamžitě přijďte, jde o Severuse! V ten okamžik Juliette ani nenapadlo přemýšlet na tím, zda Brumbál ví o jejich vztahu, či dokonce o Charliem, prostě jen rychle sáhla po cestovním plášti a utekla na zahradu, odkud se přemístila. Matka byla doma, mohla na Charlieho dohlédnout, kdyby se náhodou dvouletý chlapec probudil uprostřed noci...

„Pane profesore, co se stalo?" Vřítila se na chodbu před ošetřovnu, kam ji duchové, jediné bytosti, které byly v tento čas vzhůru, nasměřovaly. Před hradem zahlédla ještě mozkomory, ale těm se snažila ze všech sil uniknout...

„Dobré ráno, slečno Nemesis! Poněkud hektická noc," stařec se uculil zpod svých půlměsícových brýlí, ale působil velice spokojeně, což se však vůbec neslučovalo s dopisem, „pan Black unikl."

„Ten uniká již téměř rok," vydechla nechápavě Juliette. Zahalila se teplým pláštěm, aby nadále nevystavovala své tělo chladu. Měla pocit, že přítomnost mozkomorů pomalu proměňovala Bradavice v Azkaban; chlad s úzkostí naplňovaly chodby, v nichž jako patron zářil starý kouzelník se sněhově bílými vousy.

„Severusovi se jej podařilo polapit, ale zmizel." Opětovně se uculil a Juliette během nuceného pousmání již nepochybovala, že se baví s bláznem...

„Ministerstvo o tom ví? Máme s matkou zrovna volno; to, co říkáte, slyším poprvé."

„Pan ministr byl se vším obeznámen a pan Black už může být kdekoliv." Rozhodil dlouhými pažemi. „Poslal jsem pro vás sovu, protože Severus pravděpodobně nikoho bližšího nemá. Dobře si pamatuji, že jste byli přátelé. Vzpomínáte si, kde má Severus kabinet?" Nejistě přikývla. „Až vstoupíte, obrazy vás navedou do soukromých komnat. Troufám si tvrdit, že pokud jste kvůli němu byla ochotná dorazit uprostřed noci, stále jste dobrými přáteli."

„Občas se navštívíme," zalhala, než si spěšným krokem začala razit cestu do sklepení. Jen kvůli Brumbálovi se zeptala spících obrazů na cestu, ale sama šla na jistotu. Ani neťukala, ale když otevřela dveře, vyplísnila se – měla dát Severusovi čas na přípravu bytu, oblečení, sebe...

„Proboha, Seve, co se stalo?" Přiskočila starostlivě k muži, kterému se v prvním kroku pokusila sebrat z dlaní lahev, zaprášenou ohnivou whisky, která se po letech společného soužití stala artefaktem jeho obýváku v Tkalcovské ulici stejně jako neodstranitelná váza Severusovy matky. „Podívej se na mě." Prsty měla zaklesnuté za kouzelníkovýma ušima, zatímco palci masírovala skráně, z nichž stírala zaschlou krev a hlínu. „Kdo ti to udělal?"

„Black," vyplivl nadmíru znechuceně. Juliette neměla odvahu zjišťovat, zda byl rozlícen pouze událostmi nebo i alkoholem.

„A povíš mi k tomu něco víc?" zeptala se konejšivě, než začala opatrně pomocí kouzel ošetřovat malé rozedřené ranky na obličeji, aby mohla následně zahojenou kůži jemně políbit. Až po dlouhých minutách tichého ošetřování se Severus uvolněněji nadechl a opřel si čelo o Juliettinu hruď. Klečela naproti jemu na podlaze.

„Přivedl jsem ho, všechny jsem je přivedl a oni ho nechali utéct," zaskuhral tiše do čarodějčiny zahalené hrudi. „Potter se proti mně otočil a i teď určitě může za to, že Black zmizel ze zamčeného Kratiknotova kabinetu." Mladá čarodějka objala kouzelníka kolem ramen a začala jej výskat ve vlasech, aby se muž zklidnil. Nenápadným máchnutím hůlky whisky uzavřela a nechala přenést na původní místo v obýváku. „Mohl jsem Blacka zastavit a pomstít tak Lily."

Severusův zbídačený stav vedle přerývaného dýchání podtrhl i nekontrolovatelný třes, který dokázala zoufalá čarodějka identifikovat hned jako pláč, ale připustit si jej nechtěla. Severus byl v její přítomnosti vždy tvrdý, odhodlaný a i když se otvíral Juliette mnohem více než celému světu, nikdy se neponížil a takto nebrečel. Nevěděla, co si s s hromádkou neštěstí počít, a proto jej pouze silně objímala a líbala do vlasů.

„Navíc jsem mohl dostat Merlinův řád druhé třídy, možná první, kdyby se Popletal," vzlykl, nicméně posměšný tón byl slabě patrný „angažoval."

„Řády mají pouze bezpáteřní leštiči kotlíků," zavzpomínala na jeho vlastní slova z dob, kdy jej vytáčel Lockhart s Merlinovým řádem třetí třídy. To Severuse donutilo vydal podivný zvuk podobný psímu zaštěkání. Smích. „K ničemu by ti ten malý plíšek stejně nebyl a na předávání by bylo mnoho lidí, kteří by ti věnovali pozornost." Jemně pomohla muži na nohy – jakmile se postavil, byl o hlavu vyšší než Juliette a už nemohl svoji tvář skrývat v záplavě hnědých vlasů a hřejivé černé látce cestovního pláště – a starostlivě mu setřela slzy z tváří jako Charliemu, když měl bolístku. „Budiž ti útěchou, že Black už nebude mít do konce života klid; již navždy se bude strachovat, aby ho nikdo neodhalil, a schovávat jako krysa. Nezachránil si život, když utekl, pouze prodloužil trápení."

„Jeho dlouholetý kamarádíček Lupin mu mile rád pomůže," zavrčel podrážděně, zatímco jej Juliette za ruku vedla do strohé ložnice o jedné úzké posteli, oprýskaném nočním stolku a staré komodě na oblečení. „Dva prašiví čoklové!"

„Seve," pomohla muži s vysvlékáním, „Lupin žije ve svém vlastním Azkabanu, tak mu neubližuj ještě víc."

„To ti nemohu slíbit, Juliette."

Pamatujete na nejvíce běsnícího Severuse z knihy Harry Potter a vězeň z Azkabanu? Když  Hermiona a Harry pozměnili minulost, připravili tak jejich profesoru lektvarů jeden z nejtěžších dnů v životě - jako lusknutím prstů přišel o slávu i zadostiučinění, že konečně zastavil tyrana ze svých školních let... V takových chvílích mi ho bylo opravdu líto.

Ještě téhož dne, co se odehrává tato kapitola, zničil Lupinovi pověst...