Severus Snape

Mary

2.11.1984

Severus Snape (24), Juliette Nemesis (20)

„Juliette!" zavýskala nadšeně blonďatá čarodějka a i přes nepříznivé pohledy zbytku kavárny stiskla dívku v pevném objetí. „Proboha, to už je doba, co jsme se viděly!" Přes bezchybnou tvář přelétl plavovlásce nostalgický úsměv, ale rychle jej zahnala, když madam Pacinkovou požádala jednoduchým gestem o týž čaj, co měla na stolku i Juliette.

„Děkuju, že sis na mě udělala čas." Dlouho kamarádku ze školních let kvůli svému náročnému oboru neviděla, vlastně často neměla ani chuť. Mary, štíhlá blondýna s dokonalými loknami, rudou rtěnkou na rtech a bezstarostným životem, jí neúmyslně ukazovala, jak mohl být její život krásný, kdyby se nechtěla stát elitním bystrozorem. Mohla chodit s Mary na čajové dýchánky do Prasinek, být oblečená podle posledního čísla Moderní čarodějky, s Richardem by se vodili za ruce a domlouvali dovolenou v zahraničí na léto... Její realita však spočívala v pět let starých šatech, ve volném čase do zbláznění opakovala kouzelné formule a společnost jí dělal věčně zamlklý Severus, jenž se jí čas od času pokusil nabourat do mysli, aby zjistil, zda se už konečně dokáže soustředit... Obvykle toho viděl více, než kolik by si přála.

„Jul, snažím se s tebou setkat už minimálně rok!" postěžovala si. Na stůl přilétla horká konvička s čajem a růžovým šálkem. „Sledovala jsem na jaře tu kauzu... Psala jsem ti, ale ty jsi vůbec nereagovala," přiznala nejistě. „Ale já to chápu! Mluvila jsem s tvou mamkou a vím, že jsi měla moc těžké období, ale možná jsem ti mohla pomoct."

„Jsi moc hodná, Mary, ale nechtěla jsem nikoho slyšet ani vidět. Nezlob se." Slíbila matce, že se setká, dle jejích slov, s někým normálním – do této kategorie nespadal Snape –, ale nyní začínala pochybovat o svém rozhodnutí. S bystrozory bez sociálního života se necítila až tak jiná a špatná.

„Máš toho hodně," zhodnotila usměvavě plavovlasá čarodějka. „Obdivuji tě, jak všechno zvládáš! Budeš bystrozorka – to je neuvěřitelné! Vždycky jsem věděla, že na to máš," rozplývala se, až měla Juliette pocit, že se jí chce kamarádka do přízně vlichotit, aby se jí opět otevřela jako na škole, kdy byly nerozdělitelné. „Četla jsi včerejšího Denního věštce?" změnila téma.

„Ne," odtušila odevzdaně Juliette. Kdyby jen měla čas na čtení blábolů! „Mamka zrušila odběr od doby, co se v každém čísle propírala moje loajalita ministerstvu. A Severus říká, že píšou jenom lži..."

„To nevadí!" utnula ji záhy a celá se rozzářila. „Zlatoslav z Havraspáru vydává knihu Cestování s upíry – kdo by si pomyslel, že se nakonec vážně stane slavným." Zavzdychala. „Už jsem mu napsala o jeden výtisk. Snad si na mě vzpomene, když jsem spolu několikrát dělali domácí úkoly pro Kratiknota."

„Nechce se mi věřit, že by cestoval s upíry," namítla Juliette. Pramen hnědých vlasů se jí svezl do obličeje, když usrkla ze svého šálku. „Pamatuješ, jak ve třetím ročníku ječel, když se mu zamotal jeden rarach do vlasů? Z obrany proti černé magii měl dobré známky jenom díky teorii, v praxi by nepřepral ani trpaslenku šimrajícím kouzlem..."

„Jul, on s mini jen cestoval, není takový noční ďas jako ty." Zvonivě se zachichotala a ledabyle mávla rukou, ale Juliette její počínání zabolelo. Tohle byl přesně důvod, proč se nechtěla střetávat s lidmi mimo obor. Vtipkování na její účet a přirovnávání jí k monstru v žádném případě nepotěšilo; jen s velkým nucením nasadila bezstarostný úsměv. Dříve by se zasmála... „Možná bys mohla napsat Cestování se Smrtijedy," přisadila, „máš už teď větší ohlas než on, šlo by to na dračku."