Severus Snape

Od kotlíku ke kotlíku

13.4.1982

Severus Snape (22), Juliette Nemesis (17)

Juliette zapáleně poskakovala od kotlíku ke kotlíku a pomáhala zmateným prvákům, zatímco Snape se plížil v podobě němého stínu po učebně a nesouhlasně krčil nos nad každou studentkou prací. Pracovali v tichosti, ani jeden se nepokoušel zkřížit cestu druhému a během několika minut si vytvořili pomyslnou hranici, za kterou se nevydávali. Juliette věnovala svoji pozornost Mrzimorským, chápavě radila slabším, vřele chválila nadané a neopomínala ani na vtipné poznámky, které však nikoho neurážely. Mladý kouzelník v černé zakotvil u své zmijozelské koleje.

„Posledních pět minut," utrousil muž znuděně, „naplňte jednu lahvičku a položte ji na můj stůl." Severus se postavil na pomyslnou hranici a zadíval se na území Juliette. „Nejsem si jist, zda to vaši svěřenci dokáží poté, co jsem dnes viděl." Kabonil se, ale před studenty zvládl udržet masku plnou posměchu, čarodějce však jeho vítězoslavný škleb neunikl. Ze všeho musel udělat soutěž, aby dokázal, že je lepší. „Pane Davidsone, jste si jist, že ten lektvar podepisujete správně?" S povytaženým obočím hleděl na dvanáctiletého chlapce, kterého profesorův pohled a tón naprosto vyvedl z rovnováhy. Roztěkaně přeletěl velkýma vodnatýma očima ze štítku na profesora, zpět na zátku lahvičky a nakonec hledal pomoc u Juliette. Ani ona nechápala, kde je problém. Nevědomky se začala přibližovat k chlapci, jakoby už předem tušila, že jej bude muset před Snapem ochránit.

„David Davidson?" přečetla nahlas Juliette a zvedla k profesorovi oči. V dívčině ztracenosti se starší z dvojice přímo vyžíval. Vidět ji pokořenou... zmatenou... prosící o pomoc.

„Ano, číst umíte, slečno," připustil kousavě. Několik studentů ze Zmijozelu se škodolibě ušklíblo profesorově poznámce. I když byla na pozici učitele, stále přetrvávala silná rivalita a zášť mezi kolejemi Nebelvír a Zmijozel, proto jakékoliv zesměšnění člena nepřátelské strany znamenalo velké potěšení.

„V tom případě nebude negramotnost na mé straně, pane," pronesla sladce. Zmijozelské lavice ustrnuly v pohybu, studenti Mrzimoru obdivně otevřeli ústa a profesorovi ovládla oči temnota. Chladná, smrtící temnota, která pohlcovala Juliette. Odvážně hleděla Severusovi do očí – ona nesmí prohrát!

„Pokud trpíte i takovým nadáním, jako je znalost abecedy, obdařte tuto lahvičku svým podpisem." S hraným ponížením předvedl noblesní poklonu a elegantně švihl hůlkou k chlapcovým rozklepaným rukám, ve kterých svíral ampulku, aby ukázal čarodějce směr. „Nemohl jsem si nevšimnout, že tento – ucházející – lektvar by bez vaší vytrvalé pomoci nebyl více než prázdný kotlík. Evanesco!" Lektvar po použití kouzla zmizel z kotlíku i lahvičky a chlapci zůstaly jen oči pro pláč. „Ukliďte si místo, Davidsone!" vyštěkl a odkráčel znechuceně k dalším studentům ze sekce Juliette. Mladá dívka v neutrálně černém plášti až do vylidnění třídy zůstávala stát tiše ve středu místnosti a čekala. Jen absolutní imbecil by takto znemožnil a ponížil dítě – a ona mu to hodlala říct.

„Na shledanou, pane profesore!" podlézavě zvolala poslední skupinka Zmijozelských, než se za nimi zavřely dveře. Jakoby oba čekali na totéž. Kouzelník i čarodějka vzhlédli ve stejný okamžik s toutéž rozzuřeností, že by jejich pohled nikdo jiný kromě jich dvou nevydržel a ucukl. Oba věděli, že pro zachování zdravého rozumu to byla jejich první a poslední společně odučená hodina lektvarů.

„Chováš se jako hajzl!" obvinila muže s dlouhými černými vlasy, které mu těžce visely až na hruď, když seděl za katedrou. Juliettina volba slov zřejmě zapůsobila, jelikož neřekl ani slovo a dal jí prostor pro další výlev vzteku. „Tohle nebylo spravedlivé a ty to víš! Někteří Zmijozelští měli lektvary, kterými by otrávili obra, a tys je nechal!" vykřikla, ale okamžitě se zase stáhla a začala si uhlazovat vlasy, které čouhaly z nepořádného uzlu na její hlavě. Prudce vdechovala a vydechovala vzduch, aby si pročistila mysl. „Tohle je tak neprofesionální!" vyplivla znechuceně, zatímco si Snapea měřila pohledem. „Už se nedivím Křiklanovi, že chce místo tebe mě."

„Naposledy jsi byla na mé hodině!" zavrčel odměřeně. Na rozdíl od Juliette se mu dařil uchovávat klidný hlas. „Nepotřebuju dalšího zbrklého studenta, co zmateně pobíhá po učebně a působí zmatek. Odejdi!"

„Tvůj přístup není fér!"

„Možná sis toho nevšimla, ale život prostě není fér, Juliette!" procedil křečovitě sevřenou čelistí. Hůlkou shrnul všechny pergameny s domácími úkoly na jednu hromádku, která mu následně přistála v připravené ruce. Prsty druhé ruky vytáhl jeden pergamen a podal jej čarodějce.

„Říká Smrtijed!" vyprskla pochybovačně Juliette. Její matka bojovala, aby potlačila choutky lidí jako on. Denně riskovala život, přestože na ní doma čekala malá dcera, a jeden z těch, kteří mohli Juliette o matku připravit, si pokrytecky stěžoval na nedostatek rovnosti ve světě.

„Ven!" nekontrolovaně zařval, během čehož se mu tvář zalila krvavým ruměncem. Dokonalá grimasa naprostého pohrdání světa zmizela. Po ironii a sarkazmu nezbyly ani stopy. Mladá čarodějka stála před odhaleným Severusem Snapem a těžce mu hleděla do očí, i když to bolelo.

Juliette po nekonečných vteřinách hrdě vystrčila bradu, našpulila popuzeně rty, neverbálním kouzlem accio brašna sebrala své věci a vydala se ke dveřím. Ona neutíká, připomínala si, jen opouští člověka, jehož přítomnost se jí nezamlouvá.

S teatrálním třísknutím dveří odešla.

Myslím, že některé návyky měl Severus vždy...

A je to tady! Prvotní křehké přátelství bylo zpřetrháno a nás teď čeká Juliette v celé své parádě - stejně jako Snape.