Severus Snape

Nevhodný vtip

25.9.1996

Severus Snape (36), Juliette Nemesis (32)

Vážně jste se rozešli? Tato slova zněla Juliettinou hlavou dlouho poté, co je její matka překvapeně vyhrkla před více než měsícem. Ani ona sama nemohla pochopit, že ji Severus odstřihl – doslova. Sovy se s dopisy vracely, dům v Tkalcovské ulici byl dokonale zabezpečen, takže se Juliette nedokázala dostat dovnitř, i když věděla, že je v Bradavicích, a nevymámila žádné odpovědi ani z členů Fénixova řádu.

„Dobré ráno, Kingsleyi!" pozdravila kouzelníka, který s ní už dlouhé roky sdílel kancelář. Tmavý muž jen vyčerpaně pokynul hlavou a znovu si podepřel bradu dlaní.

„Pokud máš teprve ráno, jsi šťastný člověk," povzdechl si, načež s vypětím sil máchl vlastní hůlkou, aby ženě poslal do rukou nový spis. ROYOVI stálo tučně na titulní straně. Juliette stačilo zběžné prolistování, aby věděla, že Vy-víte-kdo zničil další rodinu.

„Měl jsi službu?" zeptala se překvapeně. Měla dojem, že mají poslední dobou služby společně... Kingsley Pastorek ostražitě pohlédl ke dveřím, které kouzlem zavřel a nechal celou místnost zaplnit hlukem ulice v dopravní špičce. Mají v kanceláři odposlouchávací kouzlo?!

„Ne tady," odpověděl tiše. „Nedostali jsme se tam včas."

„A Snape?" zamumlala a snažila se, aby zněla co nejvíc nenuceně.

„Věděl o tom, ale jestli tam byl..." Pokrčil rameny. „Jul, už teď ti poskytuji víc informací, než kolik bych měl. Přidej se do řádu a chraň Harryho!"

„Váže se na mě víc lidí než jen Harry," odsekla, „a tohle," zvedla nový spis do úrovně svého obličeje, „je důvod, proč nechci stát proti Ty-víš-komu. Bojovala bych za vás, ale nemůžu."

„Ne, Jul, ty musíš! Máš jenom matku, která je možná nejlepší bystrozorka, kterou jsem kdy viděl, vy dvě můžete rozhodnout válku."

„Nerozhodl ji Brumbál ani Alastor, nemáme šanci."

„Dovol mi tě vzít do Řádu, Brumbál dokáže tvoji matku ochránit, pokud se o ni tak bojíš." Z chodby se začalo linout klapání podpatků. „Přidej se k nám. Budu klidnější, když budeš bojovat po mém boku."

„Nechci bojovat!" sykla.

„Není zbytí!"

„Ach, slečno Nemesis, dobré ráno!" Přesladký hlas donutil vášnivou konverzaci ukončit a otočit oba její účastníky na malou podsaditou ženu v růžovém. Pastorek se s posledním vybízejícím pohledem na mladou ženu opět ponořil do papírů. „Doufám, že nejdu nevhod," zalhala, „ale potřebuji od vás, Pastorku, onu zprávu k tribunálu." Kouzelník dalším tahem hůlky vyslala listy jejím směrem. „Proč tu máte rušivé kouzlo?" zeptala se podezíravě. Kouzlo okamžitě přestalo působit. „Probíráte tu snad něco tajného?"

„Jen jsem slyšela nevhodný vtip o trpaslíkovi a dýni; nechtěla pobuřovat ostatní. Posledně jsme způsobili vtípkem Hannah trauma." Juliette se zářivě usmála, čímž donutila Umbridgeovou neochotně opustit kancelář. „Co chtěla?"

„Samozvaně se pasovala na inkvizici. U všech posledních případů nutně vyžaduje kouzelnický původ zúčastněných."

„Ale to je zakázané."

„Nový ministr Brousek jí zobe z dlaně, může si dělat, co chce. V dnešní době navíc existují větší potíže než její posedlost čistou krví."

„Ty-víš-kdo je na tom stejně," namítla Juliette.

„Jenže ona neumí čarovat tak jako já nebo ty, a proto se mnou dnes půjdeš na další zasedání. Prosím tě, podpoř nás!"

Tiše pracovali až do večera, dokud se společně nepřemístili dle Pastorkova přání. Juliette nechtěla mít spojitost s Fénixovým řádem, ale jen tak existovala možnost, že by Severuse alespoň občas zahlédla. Nenápadně vstoupila za vysokým tmavým mužem, načež ji zasáhla skutečnost, že už tu nebude postávat Sirius Black tak jako posledně, že už si z ní nebude utahovat a připomínat jí tak časy, kdy s Lily bezstarostně tlachaly na zahradě...

S těžkým dechem se odhodlala vstoupit do tmavé kuchyně, kde již posedávala většina členů řádu. Při pohledu na ni všichni ztichli, ale Juliette předstírala, že si ničeho nevšimla. Pastorek jemně promnul čarodějčino rameno na povzbuzení, ale to nejhorší mělo teprve přijít. Když už zbývala pouhá dvě volná místa, suverénními kroky oznámil svoji přítomnost Severus v dlouhém černém plášti a zuřivým výrazem ve tváři. Juliette si v prvním okamžiku vůbec nevšiml. Jen netrpělivě proplétal vlastní prsty na desce stolu. Juliette tento zlozvyk znala. Dělal jej vždy, když měl příliš mnoho věcí na práci a myslel si, že vynucená aktivita pouze mrhá jeho čase.

„Dobrý večer, pokud jej tak mohu nazvat," strhl veškerou pozornost pochmurnými slovy na sebe Brumbál. Prozíravé modré oči se okamžitě zastavily na Juliette a ztvrdly. „Slečno Nemesis, to je mi překvapení." Severus zastavil monotónní pohyb svých prstů a černýma očima probodl Juliette. Zuřil z její přítomnosti, toho si byla vědoma. „Budu vás muset požádat, abyste nás opustila alespoň prozatím."

„Proč?" předběhl ji Pastorek.

„Dnes budeme řešit velice závažné věci, není zde prostor pro nečleny. Slečno Nemsis?" Starý muž pokynul ke dveřím. „Je mi známo, že nestojíte o místo zde, a proto bude pro všechny lepší, když dnešní setkání zapomeneme. V rámci bezpečnosti nás i vás."

„Nevěříte mi?" pronesla sebejistě, přestože se cítila poníženě. Nikdy ji nikdo takto nevykázal před tolika svědky.

„Naopak," odvětil vřele Brumbál, „ale na druhou stranu je mi známo, že vám Smrtijedi důvěřují více než většina lidí v této místnosti." Přeletěla pohledem zmiňované kouzelníky a viděla pouze strach, Pastorkovo zmatení a Severusovo naštvání. Tohle nebyli bojovníci, tito vyděšení mužíčci by nedokázali ochránit ji, její děti, matku ani Harryho. To musela udělat sama.

A také věděla, že k Severusovi se z této strany nedostane.

Na to potřebovala kouzelníky, kteří jí věří.

Vnímáte tuto kapitolu jako přolem Juliettina myšlení?