Severus Snape

Bestie

12.1.1996

Severus Snape (36), Juliette Nemesis (31)

Juliette tiše seděla ve svém křesle ve Snapeově domě, kde na něj již delší dobu čekala, ale to bylo v pořádku, byli domluvení na osmou hodinu večerní. Obvykle v pátek nechávala děti déle vzhůru, aby je měl kouzelník šanci zahlédnout, než je nahnala spát, ale dnes bylo setkání jiné. Nečekala s dětmi ani v matčině domě.

„Charlesi," ozvalo se poněkud hlasitěji od vchodu, ale nenásledovala klasická reakce malého chlapce, který by za otcem běžel. „Juliette?" Čarodějka nešla muži naproti.

„Ano?" vydechla, až když muž zmateně nakoukl do obýváku. S prázdnýma rukama se zastavil mezi futry.

„Co se děje?"

„Sedni si." Obezřetně uposlechl, ale Juliette neuniklo, že prsty rychle zkontroloval polohu své hůlky v rukávu, což jí přišlo úsměvně. I ona si s ním potřebovala promluvit ohledně nebezpečí, ale jeho se nebála.

„Kde jsou děti?" Znejistěně se rozhlédl po prázdné místnosti. Žena soustředěně zapálila oheň v krbu, aby se nemusela chvíli dívat na muže před sebou a srovnala si myšlenky, než se zhluboka nadechla k promluvě.

„V bezpečí. Musíme si promluvit."

„To mi došlo, Juliette," zamručel ofenzivně, ale zvedl omluvně ruku, když jej probodl čarodějčin nahněvaný pohled. „Předpokládám, že chceš rozebírat naše pondělní setkání. Za tu ruku se omlouvám."

„To bylo to nejmenší," odtušila chladně, načež si nevědomě protáhla pochroumanou ruku, kterou jí vyléčila matka, již nechal Snape málem zemřít. „Vysvětli mi, co jsi dělal v Azkabanu!"

„Mohl bych se zeptat na totéž," odfrkl vychytrale.

„Severusi!"

„Pán zla nás svolal, abychom osvobodili jeho nejvěrnější. Dostal jsem příkaz a ten jsem splnil."

„Já taky," vydechla bezradně. „Takhle to dál nejde! Příště nás postaví proti sobě, abychom se zabili!"

„Juliette, varoval jsem tě ještě dříve, než jsme si spolu začali! Já nemůžu couvnout, protože pokud bych Pánovi zla odporoval, zabil by mě a ty bys na děti zůstala stejně sama. Jestli chceš být ušetřená, prostě se stáhni a nebojuj – jiné řešení není."

„Jiné řešení není?" zopakovala dosti hystericky na to, aby upoutala každý ždibec kouzelníkovy pozornosti. „Já se nebojím přímé konfrontace se Smrtijedy, ale bojím se, že jednou budeš mým protivníkem ty! Sakra, Seve, všichni ostatní si zvolili stranu a za tou stojí, ale i kdybych se já stala stoupencem Ty-víš-koho, stejně může nastat situace, kdy se budeme muset navzájem zabít! Nevstoupím do Brumbálova Řádu, protože se tě snaží dostat, ale u Ty-víš-koho je to úplně stejné! Buď upřímný alespoň ke mně a řekni, na čí straně doopravdy jsi!"

„Bude další válka," sdělil zcela smířeně se situací, která Juliette rozhodila, „je předběžné si vybírat strany."

„Jak velká je pravděpodobnost, že se konce války dožiješ?" sykla pobouřeně. Vůbec nehleděl na ni a ani na děti, které ho už i tak znaly spíše z Juliettina vyprávění. Charlie si vždy na otce přivykl o letních prázdninách, ale již na Vánoce byl stejně ostražitý jako kdokoliv, kdo se se Snapem setkal.

„Dokud žije Brumbál, tak se o svůj život nebojím." Zvedl černé oči a pomalu natáhl svoji ruku k čarodějčině. Konejšivě ji pohladil po hřbtě prstů. „A tebe, Charlese i Adama ochráním. Ani jedna ze stran na tebe nezaútočí." Ušklíbl se. „Malfoy se rozpovídal o tvé spolupráci s ním, takže nikdo nepochybuje, na čí stranu by ses přiklonila, ale na druhou stranu je Brumbál přesvědčený, že nikdy nepůjdeš proti Potterovi. Takže pokud neuděláš žádnou pitomost, neohrozíš nás."

„Takže jsi na straně Ty-víš koho."

„Jak to můžeš říct?"

„Kdybys byl na Harryho straně, nemluvil bys o největším vrahovi v dějinách takhle bez bázně! Malfoy o tobě mluví jako o výborném psychopatovi, který slouží Ty-víš-komu. Smrtijedi mě před tebou varují! To není normální, Severusi! Já vím, že koluje mnoho historek o tobě, o mně, ale pokud tě respektují i bestie, tak je něco z toho, co říkáš, jinak!" Stáhla dlaň, aby na ni Snape nedosáhl. Pouze pohled na plameny v krbu ji dělil od slz zlosti. „Jak můžeš bojovat za někoho, kdo zabil Lily?" vydechla přiškrceným hlasem, ale odpovědi se nedočkala. „Tak proč děláš, že chráníš Harryho, když jsi přispěl ke smrti jeho rodičů?" Cítila, že přestřelila, když vyrukovala s nepodloženými důkazy, ale ani tentokrát nedostala odpověď. Na vteřinu očekávala kletbu nebo minimálně facku – nikdy ji nenapadl, ale znala kouzelníkovu prudkost –, jenže bylo hrobové ticho.

„Řekl mi to Malfoy," přiznala s již neskrývaným pláčem. Podvědomě díky mlčení věděla, že i on sehrál svoji roli při smrti Lily, Juliettiny starší sestry, ale hlava tuto možnost blokovala. Juliette milovala Severuse, měli spolu dvě krásné děti, dokázali se sehrát a pochopit jeden druhého, ale teď nevěděla, na koho se dívá.

„Co všechno řekl?"

„Nic konkrétního." Bezmyšlenkovitě si pohladila zlatý řetízek. „Že to není pravda? Prosím!"

„Já Lily miloval, v životě bych jí vědomě neublížil, ale stalo se tolik věcí, které už nešly vzít zpátky... Nedokázal jsem ji potom zachránit, i když jsem se připlazil k Brumbálovi. Juliette, já bych Lily v životě neublížil. Potterovi jo, ale Lily," zlomil se mu hlas, „nikdy bych..."

„Tví nepřímo zabití," zamumlala, když se jí vybavila vzpomínka na večer, kdy ona byla za vraha.

„Nevěděl jsem, že šlo o ni, když jsem Pánovi zla poskytl jisté informace." Sinalý obličej si skryl v dlaních, tudíž čarodějka viděla pouze černé vlasy, které zplihle visely kolem zatajené tváře. „Není den, kdy bych si to nevyčítal."

„Proboha, Seve!" Juliette tekly nekontrolovatelně slzy, zatímco před očima viděla dívku s rudými vlasy, která se vždy usmívala a ke všem byla vlídná, jen její obava ze Severusových kontaktů ji donutila vystavět zeď, která ji nakonec zalehla...

„Juliette, já prostě nemůžu skončit, ale ty se ještě můžeš stáhnout. Zůstaň s dětmi doma, přeruš na pár let kariéru... Přísahám, že tebe už ochránit dokážu!"

„Musím jít." Nohy ji málem neunesly, když se rychle postavila a sáhla pro hůlku, aby se mohla přemístit. „Potřebuji to vstřebat."

„Juliette?" Naposledy se ještě ohlédla. Zkroucený muž v černém hábitu na křesle působil téměř neviditelně. „Nechoď sem a nevoď sem ani děti, prosím, pravděpodobně dostanu nějakého dozorce, který potvrdí, že nejsem Brumbálův člověk..."

„Dobře."

„Stále mě miluješ?"

Pomalu přikývla.