Severus Snape

Expecto patronum!

2.5.1998

Severus Snape (38), Juliette Nemesis (33)

Víra. Neutuchající a slepá víra – to jediné Juliette zůstalo, když s pláčem a posledními polibky vyprovázela Severuse do předsíně, odkud se přemístil přímo do Bradavic. On byl zásadní pro celou situaci, musel se postarat o tamní děti a Harryho. Musel se o ně postarat a vrátit se, opakovala si čarodějka zoufale.

Stále nedokázala zcela přijmout fakt, že je válka dostihla, protože ona nebyla připravená bojovat a především ztrácet blízké... Její matka i Severus byli venku na nejhorším možném místě.

Uspání chlapců Juliette trvalo poměrně dlouho, jelikož Charlie měl mnoho otázek, které se nepříjemně točily kolem Severuse, což však čarodějku děsilo a zarmucovalo. Jak se mohlo malé dítě ptát tak dospěle? Kde vzalo odvahu se zeptat matky, zda otec nezemře? Nedokázala odpovědět, protože nedokázala odpovědět ani sobě. Nikdo živý by Severuse nepřemohl, ale Vy-víte-kdo nebyl živý... Juliette potlačila myšlenku, že by se Vy-víte-kdo obrátil proti svým lidem – Severusovi důvěřoval, o tom se již oba přesvědčili.

Čarodějka několik hodin po půlnoci opustila ložnici, ve které tiše spaly její dětmi, jelikož nedokázala usnout, přestože se jí již začínaly zavírat oči. Stále myslela na Severuse a na to, co pravděpodobně dělá. Doufala, že jí matka opět pošla vzkaz, ale i její patron se odmlčel, poslední zpráva ji nabádala, aby zůstala v bezpečí.

Nečinnost Juliette ubíjela, tudíž se svou hůlkou začala pomalu obcházet dům. Koupelnu kouzly vycídila, kuchyni zbavila všeho přebytečného, opravila police v předsíni, naleštila Severusovy zapomenuté boty, odstranila prach z knihovny, zlikvidovala jednoho raracha a postupně zútulňovala i zbytek obýváku. Jako poslední zůstala váza, se kterou se však nedalo hnout. Kouzlo Severusovy matky nepolevovalo.

Juliette na okamžik vyděsila stříbřitá mlhovina, která se zhmotnila v lišku. Matka!

„Jul, je to horší, než jsme čekali! Mnoho lidí již zemřelo a Ty-víš kdo si stále myslí, že získá Pottera." Liška zprostředkovala i matčin zoufalý povzdech. „Ještě jsem toho kluka pořádně neviděla, ale snad neudělá žádnou hloupost – všichni nasazujeme hůlku, aby vydržel a splnil svůj úkol. A Snape zmizel z boje v prvních minutách, Bradavice ovládl Potter, ale Ty-víš-kdo přivedl monstra." Znechucený hlas se plazil místností. „Jul, slib mi, že zůstaneš, kde máš, ať se dozvíš cokoliv. Ať se dnes stane cokoliv, nesmíš vystavit sebe ani kluky nebezpečí. Miluji tě! Brzy se vrátím-" Liška se odmlčela, ale nezmizela, což značilo, že zpráva bude pokračovat. „Proboha, to je Tonksová-" Liška zmizela, jak matka uprostřed věty utnula kouzlo. Mladá čarodějka se otřásla. Tonksová byla po letech něco jako její kamarádka, a proto se Juliette modlila, aby mladá žena nebyla mrtvá. Možná zraněná, ale ne mrtvá – už jen kvůli jejímu synovi...

Sotva vydechla, další mlhovina zazářila v obýváku, ale byla mnohonásobně světlejší než ta matčina. Severusova laň nedokázala ani nabrat svůj plný tvar, patron pouze probleskoval, jako by jeho vlastník sesbíral své poslední síly k tomuto činu.

Nebylo pochyb, že to byl Severusův patron, avšak Juliette děsilo, že jen tak nehybně a tiše stál. Elegantní zvíře, jehož rysy se rozostřovaly, němě postávalo v obýváku naproti jejímu křeslu a plaché oči topily Juliette ve svých. Oči laně měly stejnou hloubku jako ty Severusovy... Od patrona se začaly linout sotva postřehnutelné chraptivé zvuky beze slov.

„Seve," zašeptala jako smyslů zbavená čarodějka, zatímco natáhla ruku směrem k lani, která se pomalu rozplývala. Co měla tato návštěva znamenat? Laň se smutným pohledem mizela, ale než se z matné laně stal pouze stříbřitý mrak, zaslechla Juliette Severusům slabý hlas.

„Miluj-"

Mlhovina zanikla společně s kouzelníkovým bolestným hlasem.

Ne, on nezemřel! Opakovala si Juliette, během čehož se jí kutálely slzy po tvářích, protože někde uvnitř ji zaplavoval mráz, jenž značil, co se skutečně přihodilo. Čarodějka jako v mrákotách vytáhla hůlku.

„Expecto patronum!" vykřikla tak nahlas, že probudila i chlapce v patře, ale Juliettina pozornost se upírala pouze na statného jelena, jejího patrona. Zvíře stálo hrdě na stejném místě jako v předchozí minutě laň a čarodějka na něj promlouvala.

„Miluji tě, Severusi! Vydrž, prosím! Nemůžeš mě tady nechat!" chrlila ze sebe mezi vzlyky. Ze schodů se již linuly kroky a v patře se rozbrečel Adam. Juliette zoufalstvím popohnala jelena, nicméně zvíře se nerozběhlo k adresátovi. „Jdi!" zavřískala Juliette z plných plic, jako by to mohlo patrona pobídnout. „Jdi, prosím!" zakvílela tišeji. Jelen si tvrdošíjně lehl na podložku před krbem a položil hlavu i s majestátním parožím.

Tento projev Juliette již znala. Už jednou se snažila poslat vzkaz... mrtvému.

Přestala se soustředit. Jelen zmizel.

„Maminko?" Charlieho teplá ruka ji pohladila po ramenou.

„Běž spinkat, miláčku," zaštkala Juliette, přičemž se snažila skrývat tvář, aby ji syn neviděl brečet. Adam stále hlasitě plakal a volal ji.

„Je táta...?" vydechl Charlie, ale Juliettino zavrtění hlavy jej utišilo. Malá ručka se stáhla a chlapec odběhl do patra – za chvíli přestal plakat i Adam.

Severus.

Severus.

Severus.

To jediné se neustále opakovalo v Juliettině hlavě. Viděla jej, když zavřela oči, slyšela pokus o poslední slova... Sama se nemohla nadechnout, kdykoliv ji zasáhla tupá bolest do prsou a její vlastní srdce sevřel chlad.

Už nikdy ho neuvidí, uvědomila si.

Už nikdy ji neobejme...

Celá roztřesená z náhlé vlny naštvání pozvedla hůlku a vyslala ničící kouzlo na omšelou vázu se suchými květy. Jak ji tady mohl Severus nechat se třemi dětmi?!

Jen co švihla hůlkou, váza se rozletěla do všech směrů, suché květy byly rozcupovány a ostré keramické torzo vydalo své poklady. Jedinou společnou fotku Juliette se Severusem a srolovaný pergamen do ruličky, jehož sponu tvořil zlatý kroužek – prstýnek.

Této části jsem se bála od okamžiku, co jsem napsala první kapitolu. Jelikož se od Severuse nedokáži tak snadno odtrhnout, čeká nás ještě poslední díl - tiché rozloučení.

Moc jsem si přála, abych mohla ovlivnit Severusův osud, ale jeho dějová linka byla tak pevně vedena k tomuto bodu, že nebylo cesty zpět, přestože jsem o svém rozhodnutí zhruba v polovině příběhu pochybovala. Vaše komentáře mě v jednu chvíli dost lámaly, abych zvolila zcela jinou cestu... Bohužel jsem neposlechla.

Doufám, že se na mě moc nezlobíte.

A potěší mě, když napíšete, co si o této kapitole (o celkovém příběhu) myslíte :)

Děkuji!