Severus Snape

Velký výr

1.7.1988

Severus Snape (28), Juliette Nemesis (23)

„Tyhle šaty ti sluší," zamručel smyslně muž opřený ramenem o rám dveří a líně naklonil hlavu, čímž mu vlasy spadly do tváře. Juliette se tiše zasmála, ale snažila se stále soustředit na lejstra z práce.

„Severusi, to, že tobě začaly prázdniny, neznamená, že i já mám volno," poučila čarodějka vysokého kouzelníka, který se teprve předešlého dne vrátil z Bradavic a poprvé se tvářil opravdu spokojeně, což nemohla dívka přehlédnout. Rychlými pohledy kontrolovala klidnou tvář věčně mrzutého profesora lektvarů. „Co se děje?" nevydržela a zeptala se s potutelným úsměvem. Takhle dobrá nálada u Severuse nebyla normální.

„Nic." Pokrčil ledabyle rameny, zatímco si založil ruce na prsou a černýma očima zkoumal Juliettin dekolt, z nějž vystupovala pevná ňadra, když se skláněla nad šanonem. I tohoto pohledu si byla Juliette vědoma, ale zájem z kouzelníkovy strany ji uspokojoval. Od Velikonoc se prakticky neviděli...

„Seve?!" udeřila na muže a přehnaně přivřela oči, aby podtrhla důraz své výzvy.

„Zmijozel vyhrál školní pohár," sdělil pyšně a vypnul hruď ještě hrději. „Až za pár let skončí Charlie Weasley, ovládne i famfrpál."

„Ale ne!" zašeptala Juliette s hraným zklamáním. „Roky, kdy vyhrával Zmijozel, byly špatné roky." Od srdce se zasmála. Tenkrát byl život o tolik jednodušší, když každé ráno zkontrolovala stav přesýpacích hodin s rubíny a pokud byl stav neuspokojující, párkrát během dne zvedla ruku a získala několik bodů k dobru.

„Po Nebelvíru vítaná změna," odfrkl kousavě. „Kdybys viděla výraz McGonagallové!"

„Věřím, že jsi na lektvarech ruinoval všechny konkurenční koleje."

„Pověst nesnesitelného profesora zachována." Ušklíbl se a pomalu přešel za Juliettina odhalená záda. „Prohlašuji tento školní rok za úspěšný."

„Jsem ráda, že už nejsem v Bradavicích." Teplé prsty pomalu vklouzly pod látku červených upnutých šatů a pomalu se sunuly po žebrech dopředu.

„Ocenil bych tvoji přítomnost ve své komnatě," zamručel měkce u Juliettina ucha, jež políbil těsně nad náušnici.

„Ovšem pouze v noci," řekla rezervovaně, její koncentrace již však byla nenávratně pryč.

„Teď je den." Pokusil se o nevinný tón hlasu, přestože si jeho prsty počínaly zkušeně. Juliette slastně přivírala oči. „Nechceš jít nahoru?"

„A co zůstat tady?"

„Juliette!" Zatvářil se šibalsky a rozverně sedl do svého křesla, aby Juliette vyzval. Čarodějka věděla, jak moc zbožňoval, když na okamžik přebrala vedení a postarala se o něj. Nestihla se však pořádně ani usadit, když na okno zaťukal velký výr, který se nenechal odradit ani zatáhnutím závěsu.

Juliette při pohledu na dopáleného Snapea sáhla pro svoji hůlku a dovolila sově vletět. Výr se dosti nevybíravým způsobem usadil na opěradle za Severusovou hlavou.

Čarodějka se bezprostředně dotýkala mužského klínu, zatímco z výrovy nohy odmotala dopis s honosnou pečetí Malfoyů – Narcissa používala stejnou, když každoročně žádala o prominutí trestu pro svoji sestru... Snape ji líbal v dekoltu, zatímco ona rychle rozložila pergamen.

Příteli,

ač jsi mne žádal, abych ti žádnou podobnou sovu již neposílal, neodolal jsem a věřím, že ani Ty neodoláš. Jedná se o neopakovatelnou nabídku! Zasypu tě zlatem, pokud neodmítneš.

Buď zdráv!

Lucius Malfoy

PS: Postup je stejný jako vždy.

„Vyžeň tu sovu," zavrčel netrpělivě, zatímco již dokázal Juliette vymotat ze špagetových ramínek a stáhnout červené šaty až k podbřišku, „a dopis vyhoď."

„Jsi nedočkavý," obvinila jej hravě. Sova jako by pochopila a odletěla stejným oknem, jakým vletěla.

Na vteřinu se postavila, aby se svlékla, a dopis nenápadně zabalila do šatů, které nechala ležet na podlaze, než se vrátila na klín toužícího Severuse. Nikdy ho nebude mít dost. Nikdy nedokáže odolat.

Vášnivě se prohýbala, líbala kouzelníka na rty a vzdychala do polibků. Bylo to žhavé, bylo to náruživé a dokonalé. Potřebovali se po týdnech a měsících opět cítit, aby i svá těla ujistili, že stále někde na světě existuje jejich protějšek, se kterým jsou naprosto kompatibilní...

Juliette i po vyvrcholení dlouho seděla na Severusovi a nechala se hladit a laskat – sama prsty přejížděla po mužské hrudi, avšak její mozek už dávno praskl blaženou bublinu, v níž se kouzelník stále nacházel. Byl klidný, pomalu dýchal, zcela přirozeně mapoval drobné tělo...

Přemýšlela.

Znala Severuse příliš dobře, aby věděla, že své rozhodnutí nikdy nezmění. Malfoyův dopis by bez váhání spálil a dokázal potlačit zvědavost, jenže Juliette nebyla jako on. Byla z Nebelvíru a k tomu patřila svéhlavost, zvědavost a touha ukázat odhodlání s chrabrostí.

Juliette potřebovala žít.

Potřebovala nebezpečí stejně jako kyslík a Severuse, protože by jinak v kanceláři ztratila sama sebe.

Vdechla Severusovu vůni, procítěně políbila bledou pokožku na klíční kosti a zamyšleně se zadívala na zmuchlanou kopičky červené látky, pod kterou vězel dopis. Tušila, že by na úkol sama prozatím nestačila, jenže koho tak šíleného a zoufalého by mohla oslovit?

Juliettin mozek automaticky vyplivl jméno Remus Lupin.