Severus Snape

Severusův hábit

23.9.1988

Severus Snape (28), Juliette Nemesis (24)

„Je vážně škoda, že pozítří něco máš," říkala těžkopádně Juliette, když odemykala všemožnými kouzly Snapeův dům. Oba páchli, byli špinaví, nachlazení a unavení po několikatýdenním pátrání, ale ve skutečnosti se cítili dobře, přestože lektvar stále nezískali. „Něco mi říká, že ten další upír by už mohl být ten pravý."

„Taky si myslím," přitakal nemocně. Juliette si o něj začínala dělat starosti – den ode dne chřadl a jeho pleť nezdravě šedla. „Podle toho, co jsme slyšeli, by měl být v oblasti nejstarší, a tudíž nejzkušenější. Jestli ho neubude umět uvařit on, tak už nikdo." Juliette s dramatickou úklonou domácího skřítka vpustila Lupina do domu a nabídla mu jako prvnímu teplou sprchu a čistý Severusův hábit.

„Přinesla jsem ti ještě ručník," zavolala za závěsem v zamlžené koupelně a sama se pustila do čištění zubů pomocí hůlky. Celá místnost byla opuštěná, Severus si sebou sbalil jedinou vodu po holení a šampón, naštěstí měla Juliette v patře svoji vlastní drogerii.

„Kdyby mě Snape viděl, tak mě zabije," pronesl pobaveně kouzelník, jenž si ručník obmotal kolem beder ještě za závěsem, aby dívka nemohla nic spatřit. S růžolícími tvářemi vypadal lépe. „Je to absurdní." Zasmál se a zatřepal hlavou jako mokrý pes, takže kapičky vody létaly do všech stran. Juliette se jen nevěřícně přidala do smíchu. „S Jamesem jsme se vždy nejvíc radovali z toho, že už nebudeme muset potkávat Snapea, a já se teď cákám v jeho koupelně a," natáhl si přes vlhké tělo dlouhý černý hábit, načež vyprskl smíchy, „nosím jeho pohřební rubáše."

Remus byl podle Juliette vysoký, Severusův hábit se mu však mačkal u kotníků a kouzelník o látku téměř zakopl, když se pokusil o první kroky. Když pominula poslední měsíc, nikdy neviděla Lupina uvolněnějšího a usměvavějšího.

„Udělám alespoň čaj, než se umyješ," oznámil dívce, která si začala stahovat umolousaný plášť, a napodobil Snapeovu prkennou chůzi, než odešel. Juliette se rychle osprchovala, umyla a vysušila vlasy, natáhla si šedý župan a přispěchala do obýváku, kde Remus právě obdivoval Severusovu knihovnu s šálkem v ruce.

„Vsadím se, že umí každou knihu nazpaměť," utrousil zaujatě.

„Asi ano."

„Jul, vy nejste jenom přátelé," zamumlal zamyšleně. „Už rok mi opakuješ, že mezi sebou nic nemáte, ale ty s ním žiješ, vyznáš se v jeho šatníku, knihovně i domě." Čarodějka nechápavě povytáhla obočí a Remus zlehka udeřil ukazováčkem do hřbetu několika knih. „O těchto knihách ses zmiňovala... Snape nikdy nikomu nedůvěřoval natolik, aby mu svěřil vlastní knihy – obvykle si do nich celé hodiny něco čmáral a následně je zaklínal, aby v nich nemohl nikdo číst."

„Už není malý kluk, Remusi." Ušklíbla se. „Jsou to jenom věci."

„Podle mě je do tebe zamilovaný," sdělil tiše a zelené oči se Juliette výmluvně vyhnuly. „A ty do něj. Nedáš na Snapea dopustit."

„To přátelé dělají."

„Jul, i když mi James s Peterem neskutečně chybí, nenosím v kapse jejich fotky." Z vnitřní kapsy čistého hábitu vytáhl pomačkaný novinový výstřižek, na kterém se Juliette zářivě usmívala a držela očarovanou kytici – toho dne se stala oficiálně bystrozorkou. I na pomačkané fotce vypadala skvěle, což se nedalo srovnávat s aktuálním stavem. Kdy to bylo? Před třemi roky? „Nesoudím tě, po světě chodí mnohem zvláštnější a nebezpečnější kouzelníci, než je Snape, ale chtěl bych znát pravdu, když spolu pracujeme."

„I kdybych ti odpověděla, nic to nemění na faktu, že čím méně pojítek mezi mnou a Severusem existuje, tím víc budeme v bezpečí." Rozechvělými prsty převzala vlastní maličkou podobiznu a přitiskla si ji k hrudi. Chtěl na ni vzpomínat, chyběla mu... To bylo pro Juliette rozhodující.

„Nikomu se svěřovat nebudu," ujistil dívku a posadil se do Juliettina křesla. „Jsem ale rád, že alespoň někdo z nás došel něčemu, co by se dalo považovat za štěstí, i když zrovna Snapeovi bych to přál ze všech nejméně."

„Protože ho neznáš."

„Asi máš pravdu," přisvědčil zamyšleně. „Lily se ho dlouho zastávala také, dokud-"

„Dokud co, Remusi?" zeptala se Juliette, automaticky si sedla na područku Lupinova křesla a natáhla se pro čaj. Začínal se jí zmocňovat chlad.

„Dokud se do toho nezačali míchat oni," zavrčel ledový hlas ode dveří. Juliette se s vyjeknutím postavila na nohy, naštěstí nevylila ani kapku čaje, a Remus ji rychle následoval.

„Severusi," pokusil se hnědovlasý kouzelník přátelsky oslovit bývalého spolužáka, Snape však snahy o uklidnění situace zcela ignoroval a rozzuřené pohledy metal po všech přítomných. Juliette se zatajeným dechem čekala, kdy přesune hůlku do útočné polohy a ona uvidí záblesk světla... „Chápu, že to vypadá podivně, ale jen jsem Jul doprovodil domu a-"

„Odejdi dříve, než ti pomůžu hůlkou, Lupine," pronesl Snape šepotem, který jen umocňoval hrůzu, kterou vrhal. Juliette na strnulé bledé tváři viděla třes, jak se pokoušel vysoký kouzelník zůstat klidný, dokud poplašený Lupin neopustil dům. Ještě předtím věnoval Juliette významný pohled a Snape zaskřípal zuby.

Zůstali sami. Čarodějka zaťala čelist a odvrátila zrak, aby si dokázala udržet čistou mysl. Bojovala se slzami a zároveň s explozí zuřivosti. Jak si může dovolit vykazovat jejího kamaráda z jejich domu? Bojovala, aby se nesnížila k hysterické scéně či slzám. Mlčeli, což bylo ze všeho nejvíce ubíjející, dokud Snape těžce nevydechl: „Kde jsi byla?"

„Pryč!" sykla s nepřiměřenou prudkostí. Nemělo cenu kouzelníkovi lhát, když mohl z její mysli kdykoliv získat pravdu a vystavit tak oba nepříjemnostem. „Proč nejsi v Bradavicích?"

„Poslal jsem ti tři sovy, všechny se vrátily i s dopisem... Kde jsi byla, Juliette?!"

„Mám svoji misi," řekla rezervovaně a přešla ke knihovně, do níž se pokusila ukrýt výstřižek z novin. Zády ke kouzelníkovi se cítila sebejistější. „Co tady děláš? Je pátek, určitě učíš."

„Opatřil jsem dům ohlašovacím kouzlem, když jsem tě tu minulý víkend naivně hledal," vyplivl dopáleně. „A ty se vrátíš po týdnu a ještě s Lupinem!"

„Jsme přátelé," osvětlila celou situaci, zatímco se pomalu otočila zpět k naštvanému muži. Hnědé kadeře jí spadaly přes prsa a zpod látky se táhly dlouhé štíhlé nohy.

„Kdybych věděl, že vítáš návštěvy nahá jen v županu, taky bych si nějaké přivedl," poznamenal kousavě a zkřivil rty ve výsměšném úšklebku, z nějž však Juliette vycítila bolest, a proto se odhodlala k velkému kroku. Odhodlaně docupitala ke kouzelníkovi a silně jej sevřela v objetí, což Severuse zaskočilo a už neměl další námitky, ale vlastníma rukama se dívky ani nedotkl.

„Víš, že jsi pro mě jediný muž," hřbetem dlaně pohladila černovlasému kouzelníkovi tvář, „ale musíš mi věřit. Taky se tě neptám, s kým mluvíš a co děláš, když nejsi se mnou, protože ti bezmezně věřím. Tak jsi to přeci chtěl." Vytáhla mužskou levou paži do úrovně vlastních ramen a přes černou látku políbila Znamení zla. „Chtěl jsi důvěru."

Seveus přimrazeně stal na místě a černé oči nespouštěl z dívčiny tváře. Byl sice stále nedůvěřivý, ale už nemluvil a nehádal se.

„Nemusíš o mě mít strach."

„Ať za mými zády děláš cokoliv, zbav se Lupina."

Juliette mírně poodstoupila a vrhla na kouzelníka káravý pohled. „Zrovna od tebe bych čekala více pochopení pro lidi, kteří jsou jiní."

„Víš, jak moc je jiný?"

„Určitě ne víc než ty," zamumlala vítězoslavně a rychle muže políbila. „Moc ráda tě po měsíci zase vidím. Doufám, že zůstaneš přes víkend."

„Mám tady nějakou práci."

„Opravdu?"