Severus Snape

Věnec z čemeřice

24.12.1997

Severus Snape (37), Juliette Nemesis (33)

Adam s Charliem usnuli velice brzy, přestože byli oba kluci nedočkaví zítřejší nadílky pod vánočním stromečkem. Juliettina matka ještě večer znuděně aranžovala tácy s cukrovím, zatímco odrazovala dceru od setkání se Smrtijedem, ale byla si předem vědoma svého selhání. Juliette nedala matce šanci. Zpod tmavého pláště vytáhla zlatý řetízek se srdcem, které od Severuse před lety dostala, a nazula si vysoké boty, aby se alespoň částečně dorovnala vysokému muži. Bez jediného pomyšlení, že by se mohlo jednat o léčku, se přemístila před hřbitov v Godrikově Dole, kde již ve stínu hřbitovní zdi postával Severus.

Místo hůlky svíral rudou růži.

„Veselé Vánoce, Juliette!" Pomalu a zcela jinak než za jejich několik posledních setkání se k Juliette začal Severus přibližovat. Tvář stále zachmuřenou a strhanou prací, avšak ruce přátelsky natažené k čarodějce. „Předpokládám, že jsi se mnou chtěla mluvit."

„Chtěla jsem tě vidět," zamumlala namísto pozdravu, když si přebírala květinu. Růže byla očarovaná, takže na ni mráz neměl žádný vliv. Přičichla si. „Nikdy ti nechybím?"

Severus se ušklíbl a bezděky zavrtěl hlavou. „Myslím na tebe každý den, ale nemůžeme být spolu. Pán zla má větší moc, než jsme předpovídali, a nikdo nemá tušení, kde je Potter." Opatrně se dotkl čarodějčiny hrudi, aby si mohl prohlédnout zlatý řetízek, jenž jí věnoval. Juliette viděla, jak mu zjihl výraz. Přála si, aby k sobě byli takto vřelí vždy a ne jen na tajných schůzkách o půlnoci, když mají téměř stoprocentní jistotu, že je nikdo neuvidí. Jaký jiný šílenec by kolem půlnoci na Štědrý den coural kolem hřbitova?

„Jsem prověřená, kdybych v očích Ty-víš-koho představovala nějaké riziko, už dávno by mě odstranil," namítala živě Juliette. „Prosím tě, Seve," ztěžka polkla a zbrkle vzala kouzelníka za ruku, „zůstaň se mnou!" Vysoký kouzelník s černými vlasy si obezřetně přitahoval čarodějku za paže k sobě, dokud Juliette necítila pod svou tváří hrubý materiál zimního pláště. Po měsících se k Severusovi tiskla, jakoby to mělo být naposledy, přestože doufala, že dnešní nocí se její život alespoň částečně vrátí k normálu, kdy ji jednou za čas kouzelník navštíví jako muž a jejich děti jako otec.

„Nesmí ti ublížit," zašeptal tiše do dlouhých hnědých vlasů. I když si Juliette vzala vysoké boty, stále nebyla dostatečně vysoká. Jedna mužská ruka se vymanila z Juliettiny, aby mohla za pas přitáhnout ženské tělo ještě blíže k tělu mužskému. „Pojď, měli bychom navštívit Lily, když už tu jsme." K Juliettinému malému klidu přispíval pouze fakt, že ji Severus stále neopouštěl. Už teď spolu trávili více času než za poslední roky.

Mužská dlaň zahřívala čarodějčinu, ale Juliettino srdce se stále propadalo, čím více se přibližovali sestřinému hrobu. Oba přesně věděli, u které kamenné desky se zastavit, ale dnes večer znejistěli. Juliette cítila Severusovu náhlou ostražitost i v pevnějším sevření dlaně. Sníh byl z části odhrnutý a uprostřed náhrobku ležel malý věnec z čemeřice.

„Harry?" zamumlala Juliette, neschopna se od věnečku odtrhnout. Bylo tak neobvyklé vidět sestřin hrob ozdoben, připomenut.

„Takový pitomec Potter snad není!" vyprskl pobouřeně Severus a začal se kolem sebe rozhlížet. Lehký prašan již zakryl téměř všechny stopy, ale kouzelník přeci jen dokázal pohledem vypátrat hlubší otisky bot.

„Nikdo by ho tu nečekal," špitla na synovcovu obranu Juliette, přestože jí bylo úzko. Kdekoliv by zde mohlo Harryho potkat nebezpečí a zároveň by jej mohla potkat ona... Poprvé by mohla doopravdy vidět chlapce, který přežil a kterému se v žilách rozlévala stejná krev jako jí.

„Všichni ho tu čekali." Vysoký kouzelník se hrubě vytrhl Juliette a po špatně viditelných šlépějích se vydal směrem k ulici. Juliette spěšně položila darovanou růži vedle věnečku, než s posledním tesklivým pohledem opustila sestru. „Jen idiot by se sem vracel!" prskal rozzuřeně Severus. Na ulici byly stopy díky pouličnímu osvětlení mnohem lépe čitelné.

Kouzelníkova nedočkavost vzrůstala každým dalším krokem.

„Je tady více stop," namítala Juliette, zatímco popobíhala, aby muži stačila. „Třeba to byli jen obyčejní kouzelníci, kteří hledali naději..."

„Bystrozorka," pronesl posměšně. Prstem ukázal k užším stopám. „Dámské boty – Grangerová. Dokonale souměrný věnec, něco takového by Potter ani Weasley nikdy nevyčarovali. A kde je Grangerová, tam bude i Potter. Pojď!"

Juliette se jako na povel zastavila.

„Proč ho chceš najít?"

„Juliette," sykl netrpělivě Severus, který očima pronásledoval stopy až na konec ulice, kde se k nim přidávaly další, mnohem menší než ty, které měla mít Grangerová. „Dobře, potřebuji mu něco předat – něco, co by mohlo dost pomoct. Musím najít Pottera, chápeš?"

„Dobře," špitla nejistě Juliette, ačkoliv se snažila muži věřit, „takže najdeme Harryho? Najdeme ho a ty mu něco předáš..."

„Neřeknu ti, co mám v plánu."

„Ale Seve! Chceš, abych ti důvěřovala."

„Vím, že mi důvěřuješ. Dokázala jsi to už tolikrát."

Rána podobná výbuchu přinutila kouzelníka i čarodějku se přikrčit, načež kouzelník rychle vyběhl za zvukem rány. Juliette neběžela stejně rychle jako Severus a ještě před cílem to vzdala. Harry se musel i s přáteli přemístit, jen na sebe zbytečně upozornili.

„Musíme pryč."

„Něco se stalo," namítl udýchaně Severus. Domek v dáli se zdál být vskutku jako po zásahu demoliční kletby. „Jestli Pottera dostali..."

„Teď dostanou maximálně nás," sykla netrpělivě tentokrát Juliette a přetáhla si přes hlavu kapuci. Kouzelník ji bleskurychle následoval, když noční ticho proťaly zvuky přenášedel. Natáhla k Severusovi ruku, aby mu nabídla společné přemístění z místa činu.

Kroky Smrtijedů byly stále blíže.

„Kam?" vydechl Sevrus.

„Domu."